Veřejná doprava spolu se svou integrací (resp. intermodalitou) patří v současné době nejen na území měst a jejich aglomerací k základním zástupcům prostředků mobility, které jsou v rámci udržitelnosti upřednostňovány. Podobně upřednostňovány jsou i doprava cyklistická a doprava pěší.
Veřejná doprava ale nefunguje samostatně, protože je součástí přepravních řetězců. V současném pojetí mobility či přesněji udržitelné mobility se v rámci dopravního plánování posuzuje přeprava osob komplexně, tedy „z domu do domu“ (dříve též jako „ode dveří ke dveřím“), jako určitá forma intermodality. Znamená to, že se nejedná pouze o posouzení cesty od nástupní zastávky prvního spoje veřejné dopravy do výstupní zastávku posledního spoje veřejné dopravy, ale že se zohledňuje i využití individuální dopravy v části trasy cesty, v literatuře označované jako tzv. „první a poslední míle cesty“. Pod touto individuální dopravou je myšlena především doprava pěší, doprava (moto-)cyklistická a doprava individuální automobilová, přičemž pro interakci mezi dopravou veřejnou a dopravou individuální se vytváří lepší podmínky, zejména prostřednictvím budování přestupních terminálů P+R, B+R, K+R apod. (to částečně spadá i pod další druh individuální dopravy – dopravu statickou). Naprosto specifické bude uvažování i taxislužby, která je v našem pojetí zařazována pod dopravu individuální, ale v zemích na západ od našich hranic pod dopravu veřejnou.
V optimalizované veřejné dopravě je třeba dosáhnout nejen uspokojení potřeb uživatelů dopravy, ale i příspěvek k rozvoji kvality života v obcích a městech. Nekomplexním plánováním dopravy mohou vzniknout například “satelity”, kde je nízká hustota obyvatel na velké ploše daleko od centra města bez nebo s minimální dopravní obslužností. Je třeba využití integrovaného plánování, které umožní rovnoměrné a vyvážené rozvíjení dopravy a mobility a mj. kombinací dopravních módů (železniční, silniční) vytvořit optimální nabídku pro většinu cestujících v oblasti pravidelné i občasné dojížďky.