Spolujízdy jsou společně se sdílenými automobily další flexibilní formou mobility. V evropských státech je běžnější model ride sharing, naproti tomu ride hailing je stále častější na méně regulovaných trzích běžných v Africe, Asii nebo USA. Jde o příbuzné koncepty, jejichž stručná charakteristika je uvedena v následujících odstavcích.

Ride sharing: lift, car pooling či van pooling

Ride sharing jako sdílená jízda znamená moderní formu společných jízd, kdy se k předem plánované jízdě přidává další pasažér, tzn. soukromý vlastník vozidla nabízí nevyužitá místa dalším cestujícím. Rozdíl mezi konceptem ride sharing a koncepty jako ride hailing či ride sourcing je v tom, že řidič/majitel vozidla není „k pronájmu“, ale může obdržet finanční kompenzaci za ujeté kilometry nebo čas strávený cestováním (CiViTAS 2016). Tradičními formami tohoto typu sdílených jízd jsou car pooling (sdílená jízda v soukromém vozidle, obvykle skupina osob), van pooling (forma hromadné dopravy,

skupiny dojíždějících osob) a dynamické sdílení jízd v reálném čase (propojení řidiče a cestujících prostřednictvím aplikace a podle cíle cesty). Při rezervacích sdílených jízd prostřednictvím aplikace se rovněž rozlišuje mezi tradiční agenturou pro sdílená auta (poplatky za zprostředkování) a online agenturou pro sdílená auta (Keck 2017).

Prostřednictvím platformy pro sdílené jízdy je nabídnuta plánovaná jízda. Lze ji ovšem zorganizovat i bez platformy. V každém případě náklady na cestu společně sdílejí všichni účastníci jízdy, případně si je vyúčtují prostřednictvím střídavých jízd. Souhrnně lze říci, že ride sharing zahrnuje různé typy sdílených jízd autem, počínaje klasickou soukromou jízdou autem s přáteli, známými nebo kolegy až po rezervaci různých možností sdílení vozidel prostřednictvím zprostředkovatelské platformy.

Sdružení několika jízd autem do cesty jediné vede k efektivnějšímu využití vozidla a celkově k menšímu počtu aut na silnicích, což teoreticky může přispět ke snížení intenzity osobní automobilové dopravy, a v konečném důsledku ke snížení dopravní a emisní zátěže.

Ride hailing nebo ride sourcing: služba s řidičem jako komerční přeprava pasažérů na objednávku

Ride hailing nebo ride sourcing je služba, která pasažérům umožňuje spojit se s jinými pasažéry a využít pro plánovanou cestu vozidla v jejich osobním vlastnictví. Jejím základem jsou technologie GIS a GPS na zařízeních s připojením na internet (většinou chytré mobily), které uživatelům umožňují organizovat sdílené cesty v reálném čase, a navíc i provádět platby (viz CiViTAS 2016)

Služby typu ride hailing jsou téměř tak staré jako osobní auta samotná. Tyto neformální taxislužby mají i svá regionální pojmenování (black taxi, Jitney). V rozvojových státech například neoficiální taxislužby doplňují mezery v nabídce služeb veřejné dopravy. V roce 2010 zahájil svou činnost – původně jen na území USA – UberCab (později Uber). V roce 2013 Uber představil UberX, což je služba levnější než platforma peer-to-peer, nabízející soukromé osobní vozy a jejich řidiče. Později pak následoval UberXL s nabídkou větších vozů SUV či minivanů (Shaheen 2018).

Kromě toho je zde zásadní rozdíl mezi sdílenými jízdami s profesionálním řidičem/řidičem taxi, který má vlastní licenci na přepravu osob a jehož záměrem je touto činností dosahovat zisku (Via Taxi, mytaxi, UberBlack, UberX, CleverShuttle, allygator), a sdílenými jízdami s řidičem bez licence/soukromým řidičem v soukromém osobním voze (např. Uberpop, Wundercar). Druhý model byl v Německu v červnu 2016 zrušen z rozhodnutí Vyššího zemského soudu ve Frankfurtu.

Jak ukazuje příklad ze San Fransisca, kde se sdílené jízdy jako Uber nebo Lyft prosadily na zdejší dopravní infrastruktuře, své zákazníky v reakci na zavedení těchto služeb mohou ztratit především služby veřejné dopravy. Klesl například počet zákazníků regionálního železničního dopravce BART. (ARD 2018)

V New Yorku klesl počet cestujících metrem, protože cestující využívají Uber. (Fitzsimmons 2018)

Sdílené jízdy typu ride hailing nabývají na významu celosvětově, především ve srovnání s modelem ride sharing. Výrazněji rozšířený je ride hailing zejména v zemích s relativně neregulovanými trhy. Naproti tomu Německo se svým silně regulovaným zákonem o přepravě osob se řadí spíše k trhům s rozšířenými službami car sharing.

Příležitost a potenciál pro městskou dopravu

Systémy sdílených jízd lze vnímat jako novou, flexibilní nabídku v ekologicky vstřícném dopravním systému; její využití jako doplňkové služby však dává smysl jen tehdy, když nahrazuje cesty osobním autem. Pouze za předpokladu, že naplní tento cíl, dosahují tyto nové služby mobility ekologicky příznivých účinků (snížení hluku a znečišťujících látek).

Příklady služeb ride hailing (většinou mimoevropských) jsou Uber, Lyft, Cabify, VunderCar, Gett, služba výhradně pro ženy See Jane Go a francouzský provozovatel Chauffeur Privé. V evropském Tallinnu jezdí Taxify. Klasickými mezinárodními trhy s touto nabídkou služeb jsou Čína (s nejčastěji využívanými službami provozovatele Didi a Ola), Velká Británie, Francie a USA. V Itálii je ride hailing středně rozvinutý. Modely sdílené mobility, užívané v konkrétní zemi, závisí na stanoveném vnitrostátním rámci.

S rozšířením chytrých mobilních telefonů roste i počet uživatelů služeb chytré mobility. Mít vlastní auto je stále méně důležité především v centrech měst. Lze předpokládat, že v budoucích letech se bude neustále zvyšovat počet lidí, kteří potřeby osobní mobility řeší prostřednictvím sdílených vozidel. Nižší náklady lze do budoucna zajistit v případě sdílených jízd, a to díky využití autonomních vozidel; tento model se tak může stát vhodným doplňkem služeb veřejné dopravy zejména v těch časech a místech, kde je využití veřejné dopravy méně intenzivní.

Uživatelé sdílených služeb typu car pool a van pool by měli být součástí programů zaměřených na snižování počtu aut pro dojíždění do práce; tyto programy mohou nabízet ekonomické nebo časové zvýhodnění, jako např. slevy na parkování, přístup na parkoviště pro sdílená vozidla služeb car pool a van pool, sdílené náklady na provoz vozidla nebo mýtné, možnost využití pruhů pro sdílené vozy na hlavních komunikacích, levnější využití tunelů nebo mostů, nebo prominutí či snížení mýtného.

Současná konkurence mezi sdílenými jízdami typu ride sharing a ride hailing bude během deseti až patnácti let zanedbatelná (AlixPartner 2018c). Podle spotřebitelského průzkumu, který byl proveden ve velkých městech Německa, Francie, Itálie, Velké Británie, Číny, Japonska a USA, autonomně řízené automobily (např. Robotaxis) výrazně promění podobu motorizované individuální dopravy v městských aglomeracích a významně posílí rozšíření sdílených automobilů (ibid.).

Potenciál sdílených nákladních jízdních kol pro udržitelnou městskou mobilitu

Jak již bylo zmíněno v předchozích částech, sdílená nákladní kola jsou jednou z možností, jak do městského prostředí zavádět udržitelnou mobilitu. Nákladních jízdních kol existuje několik typů pro různé účely a s nákladním prostorem různých velikostí. Díky větší přepravní kapacitě a z ní plynoucí univerzálnosti mohou v městských ulicích úspěšně nahradit přepravu autem. Zatím však v evropských městech systémy sdílených nákladních kol fungují jen zřídka. Současná studie o bezplatných systémech sdílených nákladních kol a jejich dopadu na udržitelnou mobilitu ukazuje, jak značný potenciál se zde ukrývá. Více než 45 % dotazovaných uživatelů uvedlo, že pokud by neměli k dispozici nákladní kolo, použili by pro svou cestu automobil. Tato čísla naznačují, že sdílená nákladní kola mohou nahradit jízdu autem.

Další informace naleznete v publikaci “Exploring the Potential of free cargo-bike sharing for Sustainable Mobility”

Regulace vjezdu vozidel může fungovat jako stimulant pro sdružování doručovacích služeb různých firem.

Kolaborativní doprava

V rámci sdílené komerční dopravy je stále využívanější tzv. kolaborativní doprava (CT) (CiViTAS 2016), což je označení pro společné užívání skladovacích prostor, dodávek a jiných vozidel určených k přepravě zboží, ale i zdrojů či procesů, které jsou součástí dopravního řetězce a jejichž sdílení pomáhá firmám šetřit provozní náklady a zvyšovat efektivitu v celém řetězci (Mason a kol. 2019). Dalším přínosem, díky kterému by kolaborativní doprava mohla být atraktivní pro městské oblasti, je snižování emisí znečišťujících látek. Velká část firem se prostřednictvím dohod a partnerství podílí na sdílení zdrojů (CiViTAS 2016), díky čemuž nejsou balíky a zboží skladovány, přepravovány a doručovány samostatně, každou jednotlivou firmou zvlášť. Tento typ sdílené komerční dopravy vyžaduje hladký provoz včetně výměny informací a dat v reálném čase, co je značně náročné na organizaci, a případná spolupráce se tak může komplikovat.

Pro sektor CEP (courier, express, parcel delivery – kurýrní, expresní služba, doručování balíků) mohou být atraktivní i tzv. mikrohuby, tedy menší přepravní centra; jde například o menší kontejnery, využívané jako sběrné body pro doručování zásilek na místní parkoviště v městské části. Z těchto sběrných míst lze na poslední kilometr doručení zásilky použít alternativní dopravní prostředky (Arndt; Klein 2018).

Koncept „kolaborativní doprava“ může pomoci snížit počet motorizovaných cest v ulicích měst. Efektivnější doručování balíků a zboží šetří především kilometry ujeté motorovou dopravou, a současně snižuje negativní aspekty dopravy (jako jsou hlučnost a produkce znečišťujících látek). Kolaborativní doprava v ideálním případě vyžaduje méně prostoru v ulicích, protože počet parkujících doručovacích vozidel je menší. Na druhou stranu však přináší i řadu problémů, které obce musí řešit.

Crowd sourcing

V sektoru komerční dopravy je vedle kolaborativní dopravy pro klasicky fungující logistické firmy na vzestupu i doručování zboží a balíků soukromými osobami. „Crowd shipping“ nebo „crowd sourcing“ je označení pro doručování zásilek soukromými osobami v jejich soukromých vozidlech (Mason a kol. 2019); zásilky tak mohou být doručeny rychleji, efektivněji a s menšími náklady než prostřednictvím tradičních doručovacích společností (CiViTAS 2016). Své služby kurýři obvykle nabízejí v aplikacích pro doručování zásilek. Potenciální příjemci zveřejňují v online prostoru podrobnosti o tom, jaké mají požadavky na doručení spolu s částkou, kterou jsou ochotni zaplatit. Po předložení všech nabídek si příjemce zvolí kurýra, kterému pak případně doplní další potřebné údaje jako počet balíčků, adresu vyzvednutí a doručení atd. Kurýr poté zásilku doručí. Je možné zásilku či doručení připojistit. Crowd sourcing ovšem mohou pro doručování zásilek využívat i tradiční doručovací společnosti. Tuto službu nebo aplikaci, která propojuje přepravce s odesílatelem, nabízí celá řada internetových platforem, v USA např. Postmates (viz Postmates Inc. 2019) a Uber Freight (viz Uber Freight 2019).

Jedná se o služby, které mohou pomoci snížit množství emisí v městských oblastech – doručující osoba totiž zásilky vyzvedne na své plánované trase a doručí je během jiné plánované trasy, takže nedochází k navýšení počtu jízd motorových vozidel nebo tradičních doručovacích společností. V ideálním případě tedy dochází ke snížení množství emisí a není třeba žádný další prostor v ulicích.