Pro seriózní business modely v této kategorii existují vtipné názvy jako „Felyx“ v Rotterdamu a Amsterodamu, „Coup“ v Paříži, Berlíně a Madridu, „Emmy“ v Berlíně a Hamburku nebo „Eddy“ v Düsseldorfu. Většinu soukromých poskytovatelů systémů sdílených elektrických skútrů netvoří organizace zaměřené na tvorbu strategie udržitelné (městské) mobility, ale firmy zaměřující se na elektroniku, jako např. Bosch nebo Vattenfall, které hledají nové možnosti na trhu (Coup). Sdílené e-skútry ve svých centrech používají jen evropská města s velmi kvalitní veřejnou dopravou. Nabídka se zdá být výhodná: k vozidlu jsou obvykle k dispozici i dvě přilby včetně sítěk na vlasy. Sdílené e-skútry slibují snadné užívání, protože od uživatele vyžadují pouze vlastnictví řidičského průkazu a chytrého telefonu; mohou však fungovat jako konkurence pro aktivní způsoby mobility na kratší vzdálenosti, tedy jízdu na kole a chůzi.
Test v Německu však odhalil jeden možný odrazující faktor: odpočet z pojištění, který se pohybuje od 150 do 500 euro. Všechny půjčovny obsahují ve svých smluvních podmínkách ustanovení, která zákazníky jednoznačně znevýhodňují. Patří mezi ně "obrácení důkazního břemene", což znamená, že jsou to uživatelé, kdo musí prokázat, že škodu nezpůsobili (ADAC 2018).
Obdobně jako na otázky integrace elektrokoloběžek do sdílené mobility lze i na sdílení e-skútrů nahlížet kriticky: je třeba řešit témata jako (obecní) pravidla pro parkování, ochrana dat a vandalismus, jakož i konkurence cyklistické dopravě. Pro městské systémy sdílených e-skútrů zatím nejsou k dispozici žádné empirické údaje. Jejich integrace do plánování udržitelné městské mobility (SUMP) by měla být předmětem kritického přezkoumání pomocí osmi principů SUMP.
