PUMM je postaven na technických řešeních. Nicméně i technická řešení musí vycházet z kulturu dané společnosti a musí vykazovat prvky krásy, neboli umění, která se dá popsat slovem „Design“. Krása se má projevit jak v prostředcích veřejné dopravy (kapitoly 5.3.), či uličním prostoru (kapitoly 5.5.). Zde je ovšem popsána pouze teorie pojmu Design.
Design (z angl., vyslov [dyzajn]) je vytvoření plánu nebo úmluvy na výstavbu objektu nebo systému (architektonické plány, technické výkresy, obchodní procesy, schémata zapojení, grafický design, produktový design). Může označovat jak činnost návrháře, tak výsledný produkt jeho činnosti. Dobrý design obecně, zahrnuje několik věcí, a to tvar výrobku, bezpečnost, použitelnost, respektuje technické a technologické zásady. Zdařile vypadající průmyslové produkty bývají často označovány jako "designové", designové hodiny, designová sedačka atd...
Design může zahrnovat značný výzkum, myšlení, modelování a častý re-design. Časté druhy navrhovaných objektů jsou šaty, grafické uživatelské rozhraní, mrakodrapy, firemní identity a dokonce i metody designu.
Na první pohled se může zdát, že kultura nemůže mít s dopravou nic společného. Opak je pravdou. Pokud má být vytvořena nová metodika plánu udržitelné městské mobility, která má současně vycházet z evropské aktualizované metodiky plánu udržitelné městské mobility, tzv. SUMP 2.0., tak bez vazby na českou kulturu nemůže být vytvořena. Z mnoha příkladů lze vybrat například opatření z Paříže, která by ale v Praze mohla být jen těžko realizovatelná, např:
Kultura tak musí mít zásadní vliv na tvorbu metodiky. Bez české kultury dopravy a mobility by mohl vzniknout metodický manuál, který splňuje všechny atributy plánování městské mobility, žel, v českém prostředí naprosto nepoužitelný.
V tomto kontextu je třeba věnovat pozornost tomu, co znamená „kultura“. Stačí jen spojit kulturu s dopravou a existuje návod, jak „uchopit“ zpracování metodiky.
Kultura (lat. cultura, „to, co je třeba pěstovat“) označuje v užším slova smyslu soubor vybraných a tvůrčích lidských činností, jako je například literatura, umění, divadlo, náboženství, případně i vzdělávání. V širším smyslu, zejména ve společenských vědách, je to systém všech významů, činností a vzorců chování, které si člověk osvojuje až jako člen společnosti, kde se tato kultura pěstuje a předává. Studiem kultury se zabývá hlavně kulturologie, ale i sociologie, kulturní antropologie a další vědy.
Proti tomuto úzkému významu pojmu kultury se ohradil už Johann Wolfgang von Goethe. V jeho pojmu kultury prý nesmí chybět „ani oblečení a jídelní zvyky, dějiny ani filosofie, umění ani věda, dětské hry ani přísloví, hospodářství ani literatura, politika ani soukromí, ba ani poukaz na škody vznikající odlesněním hor“. Britský antropolog E. B. Tylor chápal kulturu jako systém všeho toho, co si člověk osvojuje jako člen určité společnosti, například jazyk, vědění, náboženství, umění, právo, morálku nebo zvyky. Právě v tomto širokém významu dnes pojem kultury užívá antropologie i sociologie.
Kultura tedy zahrnuje všechno to, s čím se člověk nerodí, ale:
Podstatnou složku lidské kultury v tomto širokém smyslu tvoří jazyk, a tak jako je jazyků mnoho, lze hovořit i o mnoha různých kulturách. V tomto širokém významu je kultura nezbytnou podmínkou lidského života ve společnosti a nelze ji tedy pokládat za pouhou „nadstavbu“ hmotné „základny“, jak to činili marxisté. Hmotná i kulturní či duchovní stránka člověka se jistě vzájemně podmiňují.
Antropolog Clifford Geertz charakterizuje kulturu jako „síť významů“, v nichž a s jejichž pomocí člověk žije, které přijímá od své společnosti a které naopak předává svým dětem. Podle Gerta Hofstede je to „kolektivní software“ společnosti. Z jiného hlediska je to způsob, jak lidé žijí v souladu svých přesvědčení, jazyka, dějin i třeba způsobu oblékání. Sdílené hodnoty, symboly, způsoby chování a gesta vytvářejí společný rámec lidských jednání, budí vzájemnou důvěru a pomáhají dobré komunikaci.
Stejně jak v případě oboru „kultury“ je třeba věnovat pozornost oboru „umění“. Z obecného popisu plyne, že v širokém slova smyslu se jedná o užitečnou dovednost, kterou neovládá každý a které je případně třeba se naučit. A to platí i dopravě a mobilitě. Jak ukázaly zkušenosti ze zpracování stávajících strategických plánů, řešící městskou mobilitu, tak tuto dovednost si zatím neosvědčila téměř žádná odborná technická firma. Žádná nedokázala do takového plánu zakomponovat společenské a humanitní vědy, což je základem pro pochopení takového plánu.
To není vše. Dovednost umění je potřeba uplatnit i při návrhu technických řešení. Každý projektant má sice k dispozici jasně definované normy, technické podmínky, vyhlášky, ale zákony, ale při jejich uplatnění do praxe se stejně musí uplatnit prvek „umění“.
V tomto kontextu je třeba věnovat pozornost tomu, co znamená „umění“. Stačí jen spojit umění s dopravou a existuje návod, jak „uchopit“ zpracování metodiky.
Umění (od „uměti“, řecky τέχνη, techné, jako řemeslná technika) je součást lidské kultury, v širokém slova smyslu užitečná dovednost, kterou neovládá každý a které je případně třeba se naučit. Od renesance se však nejčastěji užívá v užším smyslu „krásných umění“, kde se klade důraz na tvořivost, originalitu a individualitu umělce. Hodnocení je však subjektivní.
Umění v tomto smyslu se od starověku dělí na umění výtvarná, která vytvářejí trvalá vizuální umělecká díla (například malířství, sochařství, architektura a v našem kontextu veřejný prostor), a umění múzická či performativní, kde umělec sám vystupuje před publikem (například tanec, zpěv, hudba, divadlo). Toto rozlišení se sice díky písmu, notovému záznamu a dalším záznamovým technikám do značné míry přežilo, přesto se stále užívá. I v tomto případě je možné najít vazbu na dopravu a mobilitu, neboť i projektant se musí představit před publikem (např. veřejné slyšení), kdy musí obhájit své dílo.
