Smart Česko spojuje dopravu a mobilitu s principem "Město krátkých vzdáleností". Jedná se o záležitost celorepublikovou, kdy zajištění dopravně-urbanistického přístupu v každém zastavěném území, který akcentuje právě tvorbu měst krátkých vzdáleností, je jedním ze základních stavebních kamenů změny k lepšímu. Město krátkých vzdáleností by se měla stát základní vizí pro všechna česká města, která je postavena na třech složkách: infrastruktura, služby a osvěta, které jsou vzájemné propojené.
Koncept Města krátkých vzdáleností je postavený na promíchání a vzájemné dostupnosti každodenních potřeb, kterými jsou bydlení, práce, služby, vzdělávání a volnočasové aktivity. Nejde jen o jejich prostorovou blízkost, ale důležité je zajistit mezi nimi spojení prostřednictvím sítě pohodlných a kvalitních bezbariérových chodníků a cyklostezek. Jako hranice vzdálenosti, kterou člověk ještě urazí pěšky a nevolí jiný způsob přepravy, se uvádí 800 metrů, což lze průměrně ujít za 10 minut. Proto se v rámci vymezení měst krátkých vzdáleností pracuje s kruhy o poloměru 800 metrů, v jejichž ploše by měly být uspokojovány každodenní potřeby.
Výhodou českých měst je fakt, že jsou velmi kompaktní, což je charakteristikcá vlastnost pro Města krátkých vzdáleností. Kompaktnější města vykazují lepší komunitní život, pokud nabízí kvalitní prostředí pro setkávání a komunikaci. Zároveň jsou více sociálně udržitelná.
Zjednodušeně řečeno, čím víc je město promíchané, tím je lepší, udržitelnější a konkurenceschopnější. Rozmanitost vytváří městům více pomyslných podpěr, které se hodí zejména v horších časech. Úspěšní, zdraví a významní, podpíraní z mnoha stran se zpravidla z problémových situací dostanou rychleji a snáze než neúspěšní, chudí, nemocní a závislí na jediném zdroji.
Dalším faktorem větší sociální udržitelnosti je dopravní nenáročnost města krátkých vzdáleností, která jeho obyvatelům umožňuje žít bez aut. V kompaktním městě zároveň efektivněji funguje veřejná doprava, což umožňuje snížit její intervaly a být alternativou k individuální automobilové dopravě. Díky tomu mohou kvalitně žít i lidé, kteří nemohou řídit nebo si auto z finančních důvodů nemohou dovolit. Často jde o tělesně postižené, ale i mladší nebo starší občany, v důsledku čehož žijí ve spravedlivějším společenském prostředí a jejich přístup k příležitostem je snazší. Blíží se tak víc ideálu města, kde není nikdo sociálně vyloučený.
Větší kompaktnosti lze dosáhnout omezením plytké expanze města do krajiny a vytváření sídelní kaše. Neděje se tomu na úkor zeleně, ale naopak je cílem, aby každé obytné území mělo svou plochu zeleně do 300 m od všech domů. Do toho se počítají i malá náměstíčka s trávníkem a stromy. Nejde totiž o kvantitu, ale o kvalitu, což je častý problém zeleně na sídlištích. Právě sídliště zároveň dosahují potřebných intenzit hustoty obyvatel, proto mohou být relativně snadno přetvořena na města krátkých vzdáleností, pokud jsou k nim doplněny chybějící funkce, zpravidla pracoviště a některé občanské infrastruktury, zejména ty pro volný čas.
Sídliště sice nosí jméno města, jehož je administrativně součástí, ale jde spíše o periferii, která je městskému centru vzdálená nejen fyzicky, ale i významem. Možná ale tvoří pouze něco přechodného, co ještě čeká na své dokončení. Města potřebují růst, ale klíčovým ukazatelem by neměl být počet obyvatel, ale kvalita života. Všechno by tomu mělo být podřízené a všechno by z toho mělo vyplývat. Jako udržitelné a zároveň příjemné se nejčastěji jeví čtvrti, které můžeme označit za města krátkých vzdáleností. V takovém prostředí se člověk snadno obejde bez auta a vystačí s chůzí.
Každý rok se vyhlašuje žebříček světových měst, která jsou nejlepší k životu. Nejznámější a nejprestižnější je pravděpodobně Quality of Living od společnosti Mercer. Ta k hodnocení a porovnání měst využívá kritérií, pro která sbírá data za bydlení, ekonomické prostředí, dostupnost spotřebitelského zboží a rekreace. Dále hodnotí kvalitu hromadné dopravy a dopravy obecně, politické a společenské prostředí, okolní přírodní prostředí, kulturní prostředí, kvalitu a dostupnost škol a vzdělání a také kvalitu a dostupnost lékařské a zdravotní péče. Město krátkých vzdáleností by bylo daleko pravděpodobněji hodnocené jako kvalitní pro život než město s modernistickým funkčním zónováním a řídkou zástavbou. Koneckonců není náhoda, že na prvních 10 místech v roce 2019 je 8 měst evropských doplněných kanadským Vancouverem a novozélandským Aucklandem.
Zároveň první místo patří rakouské metropoli Vídni a třetí, šesté a sedmé místo německému Mnichovu, Düsseldorfu a Frankfurtu. Právě Rakousko a Německo do svých strategií nejčastěji implementuje nástroje pro tvorbu měst krátkých vzdáleností a tento termín se do češtiny překládá z jejich původního německého termínu „Stadt der kurzen Wege“.
Města v těchto zemích mají s našimi díky historické blízkosti mnoho podobností. Například Praha toho má s Vídní tolik společného, že lze bez nadsázky říct, že má stejný potenciál být nejlepší město k životu na světě. Jedna z věcí, kterou pro to můžeme udělat, je vrátit se ke způsobu života, který jsme tu již měli až do 1. světové války, kdy vznikaly čtvrti jako Smíchov, Karlín nebo Nusle. Obyvatelé těchto předměstí zpravidla pracovali ve stejné ulici nebo dokonce v témž domě, kde bydleli, nakupovali v krámě v témž bloku, muži chodili večer po práci do hospody na rohu a děti do školy o pár bloků dál. Inspirace z takového uspořádání je do dnešních dní více než přínosná. Město definuje diverzita jeho funkcí, ze které vyplývá jeho nezávislost. Koncept města krátkých vzdáleností v podstatě staví na této nezávislosti, kterou zveličuje měřítkem, že vše potřebné je dostupné pěšky. Tím se řeší i věčný problém současných měst – doprava, potažmo dojíždění za různými aktivitami.
