Filozofie a doprava?
Filozofie, řecky φιλοσοφία, z φιλειν (filein, mít rád, toužit po něčem) a σοφια (sofía, moudrost, zdatnost) je soustavné, racionální a kritické zkoumání skutečnosti, světa a člověka, případně i toho, co je přesahuje (metafyzika). Hledání pravdivého poznání, smyslu a dobrého života prostředky reflexe, racionální argumentace a diskuse, která vyžaduje určité pojmy. Není to tedy jen akademická disciplína, ale také způsob života, který začíná údivem nebo zklamáním nad tradičními výklady věcí (Platón) a snaží se s tajemstvím světa a existence nějak vyrovnat.
Od věd, které kdysi z filosofie vzešly, se filosofie liší jednak širší, vlastně neomezenou oblastí témat, jednak volnější metodou. Moderní vědy se omezují na to, co lze bezpečně doložit, vyzkoušet experimentem, modelovat a měřit, a co tedy platí úplně pro každého (pokud příslušné metodě rozumí). Nemohou tedy hodnotit, ptát se na smysl své činnosti ani odpovídat na prosté otázky, jaké kladou třeba děti – například, co je věda, co je to pravda nebo proč se nemá lhát. Naopak od poezie a literatury se filosofie liší tím, že se musí snažit o určité pojmové vyjadřování, ale hlavně tím, že každé své tvrzení musí umět nějak obhájit, tedy vysvětlit, proč říká to, co říká.
Všechny lidské kultury měly a mají svoji tradiční moudrost, vyprávění, básně a přísloví, která se v dané společnosti přijímají jako autorita. Na to, co říkají, se nelze zeptat „proč?“ Potíž začíná tam, kde na sebe dvě různé moudrosti narazí: která z nich teď platí? Právě v takové situaci řeckých měst vznikl někdy v 6. století př. n. l. nový způsob hledání či „touhy po moudrosti“ (filo-sofie), který se neopíral o Homéra ani Hésioda, nýbrž snažil se přijít věcem na kloub pozorováním, přemýšlením a argumentací, zkrátka vlastním rozumem a diskusí. Rozum je totiž všem lidem společný a – jak říká Descartes – „mezi lidi nejlépe rozdělen“. Pokud je ale kritický i sám k sobě, nedělá si nárok na definitivně platnou moudrost, nýbrž ví, že ji bude vždycky jen hledat.
Ve 20. století se začal název filosofie používat v širším slova smyslu i pro vypracované systémy náboženské a školy moudrosti, a mluví se tedy i o filosofii indické, čínské nebo africké. V anglicky mluvící oblasti se běžně hovoří i o „filosofii“ ve významu např. firemní strategie nebo záměru a tento zvyk se přenáší i k nám.
Filozofie de facto řeší otázku: „Co je“ nebo lépe „kdo je člověk?“. Je to věda, která se zabývá otázkami o člověku, neboli je to nauka o člověku - antropologie. Chceme-li zkoumat, kdo je vlastně člověk, musíme si zvolit metodu, pomocí které ho budeme zkoumat. K člověku zřejmě nemůžeme přistupovat jako k předmětu, tedy jako k něčemu, co je zde před námi. Tak k němu mohou přistupovat všechny ostatní vědy, ale ne antropologie. Medicína bude tak zkoumat jeho tělo, psychologie jeho chování, sociologie ho zkoumá v rámci jeho vztahů … . Všechny tyto vědy mohou pohlížet na člověka jako na předmět, protože u nich člověk jako předmět je obecně postižitelný (tedy to, co věda vyzkoumá jako podstatné u jednoho člověka bude platit pro všechny). Avšak antropologie má zkoumat člověka jakožto člověka a zde je problém, jak ho zachytit v jeho obecnosti. Jak postihnout v obecnosti člověka i s jeho svobodou? A svobodou nazýváme právě onu nevyzpytatelnost člověka, která nám zabraňuje ho bezprostředně pojmout jako předmět. A svoboda není okrajovým projevem člověka. Vždyť právě díky ní má člověk svět a tím se odlišuje od všeho ostatního – vše ostatní je pouze zařazeno do svého okolí. I nejdokonalejší živočichové pouze reaguji na to, co na ně působí. Hladový šimpanz půjde za banánem, který mu ukážeme (i kdybychom ho před tím „naštvali“), bude utíkat před tím, co se mu jeví jako nebezpečné… Živočich jedná determinovaně, pouze reaguje na podněty. Proto živočich nemá svět, má pouze okolí, prostředí (vnímá ho jako sadu určujících podnětů: užitečných, líbivých, škodlivých …), ani šimpanz nevnímá banán jakožto banán, ale pouze jako „užitečné a chutné k jídlu“. Pouze člověk vnímá svět v možnostech, které se mu nabízí. Pro člověka předložený oběd není pouze potrava, ale i společenská akce, součást jeho kultury (tak i sám si vezme příbor) – vnímá ho tedy v širších horizontech; jsou i chvíle, kdy se svého oběda vzdává… Člověku se každá věc nabízí v různých svých možnostech, které jsou vlastně možnostmi (aspoň hypotetickými) jeho samého. Židle nabízí možnost si sednout, ale i uvolnit místo jinému či v případě nutnosti se s její pomocí bránit nebo s ní zatopit … Možnosti tedy nějak souvisí se svobodou a ta je něčím velmi charakteristickým, co člověka odlišuje od ostatního veškerenstva.
Člověka tedy nelze zkoumat jako jiné předměty a že jeho vřazení v celek je zcela odlišné od všech ostatních skutečností, že má jakési významné a určující centrum.
Jak tedy zkoumat člověka? Je možné o něm vůbec založit vědu, vymyká-li se přísné předmětnosti? Filosofie našla jiný přístup k člověku, který ji dovoluje zkoumat, kdo člověk je. Nepřistupuje k němu jako k předmětu, ale jako k subjektu – tedy zkoumáním sebe, ptáním se po vlastním já, zkoumáním toho, co je to poslední, v čem je „já“ založeno, odkud vychází naše rozhodování v jeho svobodě i v jeho odpovědnosti (která nutně provází svobodu), na základě čeho stanovujeme kritéria pro naše rozhodování… Pro pochopení člověka je tedy nejdůležitější pochopit, kdo jsme my sami a teprve na tomto pochopen můžeme něco systematicky o člověku tvrdit.
Zkuste představit situaci v českém prostředí. Svítí červená na přechodu pro chodce na méně významné komunikaci. Všichni chodci jdou ale červenou, ale to není to nejhorším v českém kontextu. Před přechodem stojí policejní auto a dává pokynem chodcům najevo, že mají přednost. V Česku totální anarchie, v Paříží normální věc. Vítejte ve světě etiky.
Etika (z řeckého ethos – mrav, zvyklost), nebo též teorie morálky je filozofická disciplína, která se zabývá zkoumáním mravní dimenze skutečnosti. Etika zkoumá morálku nebo morálně relevantní jednání a jeho normy. Etika je disciplínou praktické filozofie. Etika se zabývá teoretickým zkoumáním hodnot a principů, které usměrňují lidské jednání v určitých situacích. Neboli ve Francii je běžné chodit na červenou, ale v Česku?
Normativní etika je konfrontována s normativním, nepodmíněným učením o správném chování ve vztahu k nepodmíněným a přitom nenáboženským požadavkům. Tyto se zaměřují na tři od sebe neoddělitelné momenty – na požadavek normy (na tzv. mravní zákon), na jednajícího (mravní subjekt) a na účel nebo dobro, jehož má být jednáním dosaženo.
"Nestydím se za evangelium: je to moc Boží ke spasení pro každého, kdo věří…" (Římanům 1,16) Radim Passer.
Pravděpodobně se jedná o velmi překvapivý úvod pro tuto kapitolu, ale i přesto do této zprávy patří. Teologie se může totiž vnímat jen jako vědní obor, kdy zkoumáme Boha, o kterém ale vlastně víme jen „z vypravování a z literatury“. Teologie žel nevychází ze subjektivního, byť velmi silného osobního poznání Boha. To je víra v Boha, která je spojena s tajemství. Teologie je věda a opravu to jsou dvě rozdílné věci. Nic to nemění na faktu, že pokud Bůh existuje, tak jakákoliv věda je na Něj krátká, ke vší úctě k teologii. Je ale pravděpodobné, že kdo studuje teologii, pak i věří v Boha. A pak je velmi pravděpodobné, že kdo věří v Boha, má od něj i poslání. Tak to skutečně ve světě víry, tedy i o nauce o teologii funguje. A právě v takovém kontextu je použit i úvodní citát od Radima Passere, předsedy představenstva PASSERINVEST GROUP, a.s. Na daném citátu není nic špatného, ale je třeba jej brát v kontextu jeho další aktivity Dopravní iniciaci ČR 2038 - https://www.passerinvest.cz/cs/dopravni-iniciace-cr-2038. I na této iniciaci není nic špatného, natož, když se zalíbila Ministerstvu dopravy ČR. Nicméně je velmi pravděpodobné, že Dopravní iniciace má v sobě „schovány“ prvky teologie, či víry v Boha, byť to pro drtivou část české ateistické společnosti bude znít jako naprosto irelevantní tvrzení. Ale právě o tom je víra v Boha, de facto teologie. Občas se dostane člověk za hranici, kterou již nelze změřit.
Dále. Teologie, jakožto nauka o Bohu, má daleko blíže k sociologii, než si myslíme. Teologie i sociologie dokáží vidět věci v souvislostech. Zatímco sociologie v horizontální rovině, tak teologie ve vertikální rovině. Kdo zná jen trochu teologii nauku o Bohu, a stačí opravdu jen povrchně, pak ví, že směřuje k sociálním a environmetálním rozměrům. Například žalm 134 je právě zaměřen na ochranu životního prostředí.
Takže i teologie má velmi blízko k otázkám dopravy a mobility, i když se to nezdá. A nyní něco k teorii.
Teologie (z řeckého θεολογία theologia < θέος theos bůh + λόγος logos slovo; také bohosloví) je nauka o Bohu, o bozích a souvisejících tématech (zázraky, duše, posmrtný život apod.). V českém kulturním kontextu se teologií obvykle rozumí teologie křesťanská, v širším významu je však možné hovořit i o teologii ostatních náboženství.
Křesťanská teologie se chápe jako vědecký rozbor pramenů víry (biblická teologie a historická teologie), jejich systematická analýza a pokus o verbalizaci (systematická teologie a fundamentální teologie) a praxe této víry (praktická teologie). V České republice vychází řada odborných teologických časopisů.
Teologie vychází z předpokladu, že Bůh existuje, zatímco religionistika se snaží vědecky zkoumat a porovnávat různá náboženství, přičemž existence či neexistence boha pro ni z tohoto hlediska (z hlediska víry) není podstatná.
Na plán udržitelné městské mobility se také můžeme podívat na principu dávného sporu dvou filosofií: Adam Smith vs. John Nash.
Systémy plánování tras a navigační systémy v tichosti změnily způsob, jakým vnímáme město, v němž žijeme, i způsob, jak cestujeme. Natolik jsme si zvykli na navigaci, že si už ani nevzpomeneme na statické mapy, které jsme zkoumali v atlasech, ani na ty obrovské skládací mapy, které byly uložené v palubní desce auta.
V současnosti se hodně změnilo. Nejenže dostanete víc než jednu možnost vaší trasy, ale dokonce si můžete vybrat mezi nejrychlejší, nejkratší nebo nejhezčí trasou. Můžete získávat informace o dopravě, o mimořádných událostech nebo dopravních nehodách přímo v reálném čase, a podle toho svou trasu upravovat. Máme k dispozici širokou škálu aplikací a systémů, díky kterým je navigace dokonalejší, protože tuto problematiku řeší z jiné perspektivy a používají odlišné nástroje.
Co nám stále chybí, to je skutečná centralizovaná inteligence v pozadí těchto systémů. V současnosti to funguje tak, že každý smartphone, navigátor nebo počítač funguje v městské mobilitě jako mozek, který optimalizuje trasu jedinečným způsobem v osobním zájmu svého majitele.
Adam Smith říká ve své Teorii neviditelné ruky, že v ekonomice lze dosáhnout těch nejlepších výsledků, když každý aktér sleduje pouze vlastní zisk: trh pak bude automaticky regulován vlastními principy nabídky a poptávky, tou tzv. neviditelnou rukou. Takový decentralizovaný přístup k navigačním systémům funguje stejně i v oblasti městské mobility: na dopravu ve městě se nenahlíží jako na společný a společenský problém. Každý z těchto nezávislých „mozků“ vypočítá trasu z A do B v Bruselu, Londýně, Pekingu, New Yorku, a promýšlí pouze tu nejlepší trasu pro sebe. Vůbec nebo jen málo se zajímá o další osoby, které ve stejný moment zkoumají tu samou trasu. Téměř to vypadá, jako bychom se po městě pohybovali sami. Pokud je nutné trasu upravit, například kvůli silnému provozu, individuální systémy se opět rozhodují sami za sebe. Stejně jako v (globální) ekonomice i v případě dopravní přetíženosti a městské mobility se tento přístup ukázal jako mírně řečeno suboptimální.
Inovace, kterou do ekonomického sektoru přinesl John Nash (téměř revoluční, získal díky ní Nobelovu cenu), vstoupila přímo do tohoto principu. Film Čistá duše režiséra Rona Howarda skvěle vysvětluje tuto novátorskou myšlenku: nejlepšího výsledku dosáhneme, pokud každý aktér dělá to, co je nejlepší pro něj samotného, a současně optimalizuje výsledek pro ostatní aktéry. Pokud se tedy snažím vypočítat optimální trasu jen pro sebe a předstírám, že budu jedinou osobou na této trase, nemůžu dosáhnout té nejvyšší efektivity. To, co já – stejně jako každý další člověk v mém městě – potřebuji, je centrální inteligence, schopná řídit dopravní požadavky od stovek tisíc přepravujících se osob. Takový mozek města by vypracoval komplexnější a společensky optimální řešení, které zohledňuje jak zájem jednotlivce, tak zájmy široké veřejnosti. Rychle by vygeneroval různé možnosti dopravy pro každého z dojíždějících, které by zajistily propustnost hlavních ulic, a tím i těch vedlejších, které dnes často přebírají dopravu vytlačenou z hlavních komunikací.
Důležitá otázka zní, zda by z toho měli prospěch všichni. Nepřímo ano. Někteří z nás samozřejmě budou muset akceptovat pomalejší nebo delší trasu, ale provoz ve městě bude mnohem plynulejší a umožní každému bezpečnou a plynulou chůzi, jízdu na kole nebo autem po městských ulicích.
Algoritmus analýzy nákladů a přínosů, který by byl součástí „mozku města“, by mohl zohlednit i dobu jízdy, ekonomické náklady, environmentální náklady, tlak vyvíjený na městskou infrastrukturu a celou řadu dalších proměnných, na jejichž základě by rozhodl o tom, kterému způsobu dopravy dát přednost.
Kromě toho by místní samospráva mohla rozhodnout o přímé podpoře veřejné a aktivní dopravy a jejím upřednostnění před motorovou dopravou, případně by mohla ta nejvíc znečišťující vozidla směrovat ven z města do okrajových částí a eliminovat jejich negativní účinky.
Jako motivace pro veřejnost by mohl fungovat systém odměn buď finančních, nebo ve formě kreditů pro soukromé či veřejné služby. Každopádně můžeme konstatovat, že pokud taková řádně fungující umělá inteligence, založená na neuronové síti schopné učit se bude zavedena, přinese to nekonečné možnosti jak pro pozitivní ovlivňování, tak dokonce pro řízení žádoucího chování, které posiluje rozvoj zdravých, bezpečných a efektivně fungujících měst.
Který model je preferován v našich městech? Adam Smith vs. John Nash?
https://ecf.com/news-and-events/news/one-central-brain-rule-them-all
Co může mít nadpis společného s dopravou? Zdá se, že ve Francii, i v jiným evropských městech dochází k opravdové dopravní revoluci. Jinak se nedá vysvětlit, jak je možné, že Paříž nemá problém ze třípruhové komunikace pro auta, vyčlení jeden pro cyklisty, druhý pro bus a cyklisty a jen třetí je určen pro auta. V českém prostředí by se jednalo o naprosto nemožné řešení. Ale ve Francii to jde. Paradoxně právě filozofické vědy dávají odpověď. Francie de facto vždy byla „rebelská“. Stačí se jen vrátit do historie. Symbolem Velké francouzské revoluce se stalo heslo „Liberté, égalité, fraternité“, tedy „Svoboda, rovnost, bratrství“. Tato trojice zůstala jako vyjádření základních pilířů lidské emancipace živá dodnes a dotýká se i dopravy a mobility.
Jenže zatímco svoboda a rovnost jsou předmětem mnoha diskusí i sporů, na bratrství se tak trochu pozapomnělo. Bohužel, neboť tato trojice může plnohodnotně existovat pouze pospolu.
Svoboda a rovnost dnes bývají mnohdy dávány do protikladu a takřka ztotožňovány se sporem politické pravice a levice, kdy pravice má klást důraz na respektování člověka jako svobodné bytosti, zatímco levice obhajovat rovné pozice lidí v rámci společnosti. Tento spor je zároveň oboustranně provázen přesvědčením, že aby jedno bylo plnohodnotněji uplatněno, druhé musí být společenskými mechanismy (tedy „zvenčí“) omezeno. Copak i tento spor se nedotýká dopravy? Copak neslyšíme na jedné straně, že každý má právo na svobodnou volbu dopravního prostředku, aneb mohu jet kam chci, kdy chci a hlavně zaparkovat kde chci a na druhé straně tlak na rovnost možnosti využití všech dopravních prostředků?
Obava z naprosté převahy pouze jedné z obou hodnot se může zdát oprávněná – na jedné straně hrozí hobbesovská džungle plná vzájemně bojujících egoistů, na druhé straně orwellovská šeď unifikovaných otroků. Je nezbytné, aby svoboda a rovnost byly přítomny pospolu. Svoboda bez rovnosti je svobodou pro vyvolené. Rovnost bez svobody je rovnost v nicotě.
Ovšem jak svobodu a rovnost skloubit? Předpokládanou cestou je mocenské řešení – společnost užívá svých mocenských mechanismů, aby svobodu a rovnost regulovala. Zde ovšem narážíme na jistý problém – takováto regulace vždy přichází k člověku „zvenčí“ a musí zde být kdosi, kdo onu moc třímá a kdo stanovuje prostor pro svobodu i pro rovnost. A právě o tom má být plán udržitelné městské mobility – nalézt vyváženost.
Taková moc může mít mnoho podob – může nabývat podoby totalitního státu, který lidi znesvobodňuje a tlačí je do unifikované rovnosti, kterou ovšem sami autenticky necítí; ale může nabývat i podoby neoliberálního kultu boje, který v lidech pěstuje egoismus a vede ke svobodě ve vzájemné nenávisti. Samozřejmě zdaleka ne vždy dosáhne moc takto extrémní formy, nicméně prvek „vnucení zvenčí“ je přítomen stále – vždy je tu někdo nadřazený (nerovný), kdo znesvobodňuje…
Existuje tedy nějaká šance, jak svobodu a rovnost plnohodnotně uplatňovat zároveň? Klíčem je právě onen třetí člen trojice – bratrství, onen pocit všelidské vzájemnosti a sounáležitosti. Právě zvnitřněná idea bratrství se může stát dobrovolným uvědomělým regulativem „zevnitř“ – pokud budeme vyznávat bratrství, můžeme vstupovat do rovných vztahů a zároveň si ponechat maximum svobody. Jsme ovšem tento filozofický rozměr promítnout do plánu udržitelné městské mobility?
Autenticky zvnitřněné bratrství může vést k tomu, že člověk sám omezí svou svobodu, pokud by její uplatňování bylo ke škodě jinému člověku – ale činí tak, protože se sám svobodně rozhodl, nikoli na příkaz. A může vést také k tomu, že lidé, kteří spolu vstupují do interakce, ať by byli v sebevíce nerovném postavení, se zřeknou možnosti vytvořit asymetrický vztah, ale budou spolu jednat skutečně jako rovný s rovným – ale ne proto, že musí, ale protože se navzájem rovnými ve svém lidství skutečně cítí.
Všeobecně sdílená idea bratrství tak může umožnit, abychom si mohli být rovni přes všechnu různost povahy, životní historie i společenského postavení, a abychom mohli být zcela svobodní, a přesto se nestát egoisty.
Možná, že správná odpověď na otázku „svoboda, nebo rovnost?“ zní „bratrství“.
Inspirace: http://denikreferendum.cz/clanek/18002-svoboda-rovnost-a-co-ze-bylo-to-treti
Governance na místní úrovni je definována jako schopnost a ochota jednotlivých článků veřejné správy moderovat veřejnou debatu o strategických rozvojových cílech na svém území, včetně změn ve využití území, a přejít ke sdílenému vládnutí. Governance je postaven na otevřené diskusi, dialogu s opozicí či občanské participaci. Governance jde proti figuře schopného vůdce, moudrého diktátora, jehož nadvládě se lidé podřídí výměnou za to, že na svá bedra přebere jejich starosti a problémy a zbaví je nepříjemných nutností, jako je přijímání rozhodnutí, vlastní zodpovědnost a participace na uskutečňování správy společnosti.
Postmoderní doba s sebou přinesla velké osvobození spojené s velkým traumatem, kterážto se krásně zrcadlí v geniální metafoře „tekutosti“ Zygmunta Baumana. Hodí se nám i zde. Lidé jako by po staletí žili ve světech postavených z pískovcových balvanů, přestavovaných a otesávaných do různých tvarů. Balvany je omezovaly v pohybu, avšak zároveň se o ně bylo možné opřít. Svět balvanů byl jednoduchý – bylo jasně dáno, co je dobré a co zlé, koho je třeba poslouchat a koho je třeba nenávidět, co od života chtít a co od něj ani neočekávat. Některé cesty mezi balvany byly považovány za správné, jiné za špatné – člověk mezi nimi mohl volit, ovšem samotné cesty byly pevně vymezeny, ohraničeny a hodnoceny.
Jenže když svět zdánlivě nezničitelných balvanů – z nichž během posledních tří staletí některé již dosti erodovaly – definitivně zaplavila postmoderna, vyšla najevo jejich skutečná podstata: začaly se drolit, částice písku se vymývaly a pozvolna se začaly rozpouštět v „tekuté modernitě“. Pevně vymezené cesty zmizely pod vodou. Náhle se ukázalo, že se člověk může zbavit omezení a vší předurčenosti, stát se pánem svého života a v tekuté modernitě plavat, kamkoli bude chtít.
Zároveň však přišlo trauma – pokud se všechny orientační body rozpouští, kam tedy má člověk zamířit? Znamená to, že může plavat opravdu kamkoli bude chtít? Ale proč by měl chtít plavat zrovna tím, či oním směrem? Nebo se pod zdánlivě nekonečnou hladinou skrývají pevná skaliska, o něž se bude moci opřít, pokud je najde? Anebo je třeba hledat správný směr, ale na žádná skaliska se při tom nelze spoléhat?
Právě ona poslední představa snad nejlépe odpovídá současné situaci. Ukazuje se nade vší pochybnost, že „dobro“ a „zlo“ nejsou žádné člověku vnější objektivní danosti, které je možné objevit, popsat a řídit se jimi, nýbrž že jsou neustále utvářeny, ustavovány, znovupotvrzovány či revidovány skrze vnitřní lidské hledání a promýšlení a skrze mezilidskou komunikaci ve sdíleném světě. V určitém smyslu nežijeme ve světě, který je předem daný, ale který si sami vytváříme a strukturujeme – což nám dává velkou svobodu, ale zároveň na nás klade odpovědnost. A to nikoli odpovědnost vůči něčemu předem danému, ale vůči sobě, jednotlivě i navzájem.
Pakliže chce člověk i v tekutých časech zůstat intelektuálně poctivým, musí na sebe přijmout těžké břímě. Na jedné straně se ve světě angažovat, být aktivní, činit rozhodnutí a přijímat za ně odpovědnost, postavit se za určité hodnoty, hájit je a prosazovat. Mít dostatek síly k tomu žít v souladu se svým svědomím. Ale na druhé straně mít také dostatek pokory a vědomí vlastní konečnosti, omylnosti a subjektivnosti, a tudíž si být permanentně vědom možnosti, že se může mýlit, že ti druzí, kteří vidí svět jinak, mají stejná práva, a že žít ve světě je možné pouze skrze vzájemnou toleranci a respekt a v dialogu, v němž si nikdo nebude nárokovat absolutnost svého vidění světa, své jediné velké pravdy.
Lidé, kterým zmizela pevná půda pod nohama a nyní šlapou vodu, se mohou uchýlit ke dvěma způsobům, jak se vyhnout nutnosti vrhnout se do živlu, zvolit si směr a plavat.
Tím prvním je uchýlit se k pozůstatkům rozpadajících se skalisek, vystavovat na nich makety balvanů, zůstávat na místě a tvářit se, že starý dobrý svět je stále tady. V těchto maketách můžeme rozpoznávat takřka cokoli poskytující nějaký druh systému pravidel. Někteří lidé se uchylují k náboženství (např. ke katolickému křesťanství), k filozofiím (např. k marxismu), ale také k národovectví, idealizované vědě nebo zbožštělému právnímu řádu. Upnutí se k dogmatům, opěvování starých tradic, radikalizace a absolutní nároky jediné pravdy – ať už je sepsaná v Bibli, Kapitálu, či trestním zákoníku – o níž není třeba polemizovat, protože je nezpochybnitelně vtělena do světa, taková je první cesta vzdoru proti tekutosti.
Její perspektiva je ovšem problematická – pískovec se nakonec nevyhnutelně rozdrolí a papírové makety se rozmočí, nic nevydrží navěky. A i kdyby se snad někdy podařilo navrátit svět balvanů, znovu je z písku stmelit, už samo vědomí, že v průběhu své historie prošly zpochybněním a destrukcí, bude tento kamenný svět v jeho podstatě navždy podrývat.
Druhým způsobem, jak se vyhnout plavání, je zachytit se okolo plovoucího prámu. Takový prám je řízen kapitánem, na němž je možné ponechat rozhodnutí, kdy a kam plout, a netřeba se ptát, proč právě tam a zda je to tak správně. Všechny možnosti a místa jsou totiž stejně dobré, hlavně když prám poskytuje pevnou oporu a navíc – moudrý kapitán to jistě s tekutou modernitou umí. A toto je cesta, kterou lidem nabízí mnozí politici. Nabízí lidem možnost nestarat se, nečinit rozhodnutí a nechat všechno na nich. Oni budou rozhodovat a zároveň výměnou za tuto možnost garantovat funkční systém.
Zároveň říkají, že není třeba uvažovat a diskutovat, jaký systém by to měl být, protože etická či hodnotová dimenze je irelevantní a oni budou za pomoci svého týmu expertů rozhodovat technicistně, pragmaticky a situačně výhodně. Lidé se tak mohou nechat prámem táhnout a užívat si jeho relativní stabilitu a bezpečí. Přičemž si nemusí dělat starosti s tím, kam a kudy plují, s tím, k jakému cíli směřují, a dokonce ani s tím, zda z dosažení cíle budou profitovat spíše oni, anebo autokratický kapitán. Ale jen do té doby, než se kapitán rozhodne pověsit funkci na hřebík. Anebo dokud při velení prámu neudělá fatální chybu.
V obojím případě jde o vztah člověka k tomu, co můžeme nazývat hodnotami, principy, idejemi, či etikou. Zatímco první cesta úniku spočívá v ukrytí se za konceptem etických daností, druhá v popření či alespoň marginalizaci etické dimenze jako takové. Zatímco v prvním případě se říká, že hledat odpovědi na otázky není třeba, protože odpovědi jsou předem jasně dané, ve druhém případě se samotné otázky prohlásí za nepodstatné a hledání odpovědí za zbytečné plýtvání energií. Ve skutečnosti jde ale v obojím případě o totéž – o únik před odpovědností za zaujetí vlastního postoje.
V prvním případě může člověk přijmout postoje předem připravené v úhledném balíčku, a když je volán k odpovědnosti, stačí mu říct „To já ne, to Bůh/Marx/zákonodárce/vědci/národ...!“ Ve druhém případě nemusí zaujímat žádné postoje, jen řekne „Vždyť je jedno, jak to bude, to říká dokonce i Babiš, hlavně když to bude fungovat!“ Své odpovědnosti se neujímá.
Jenomže před tekutostí doby nelze uniknout. Všechny snahy o to jsou jen vyjádřením neschopnosti či neochoty s tekutostí se vyrovnat. Na druhou stranu ale můžeme pozorovat, že řada lidí je ochotna dát se všanc a plave – vystavuje se otázkám dnešního světa, odmítá instantní předpřipravené systémy odpovědí a snaží se najít si své vlastní. Čím dál více lidí se odklání od formalizovaných náboženských učení a církví a realizuje spirituální rozměr svého života svým jedinečným, osobním způsobem. Věda se už dávno vzdala ambice být zvěstovatelem jediné univerzální pravdy o světě, ale vymezila si sféry, ve kterých to dokáže a ve kterých nikoli. Navíc věda sama je prostorem permanentních diskusí, dokazování, pochybností a plurality. Stejně tak filozofie. Řada lidí vnímá, že právo není zdaleka jediným normativním rámcem. A tak dále...
Otázkou je, zda se tento trend projeví i v politice. Lidé se aktivizují, participují na veřejném dění, ale i tak v současné době převládá únikový modus. Politici z mnohých stran s nádechem dogmatismu nabízejí hotové ideologické koncepty, dle nichž je svět plný pevných bodů, jasný a jednoduchý. Jiní se zase nabízejí hru – stát se vůdcem, který starosti všech sám vyřeší.
Tekuté časy ovšem budou zřejmě vyžadovat jiný způsob politiky. Více participativní, diskurzivní, situační a přitom hodnotový. Ve chvíli, kdy jsme všichni vrženi do vod postmoderny, nemůžeme se spoléhat na ochranu rozpadajících se balvanů ani na spasitele na prámech. Je životně nutné, abychom spolu dokázali mluvit a rozumně diskutovat, společně hledat odpovědi na zásadní otázky vědomi si své lidské sounáležitosti. Jedině tak může naše společenství najít pro všechny své členy přijatelný směr a cíl, na jehož dosažení se lze soustředit a společně jej za vzájemného podporování se dosáhnout.
Snad právě bezprostředně vystaveni tekutosti pochopíme a prožijeme hluboký význam pojmů jako dialog, kompromis, solidarita, konsensus, odpovědnost, tolerance, bratrství či demokracie. Společnými silami se musíme držet nad hladinou a navzájem si pomoci naučit se v divoké době plavat – jinak se v tekutých časech utopíme.
Inspirace: http://denikreferendum.cz/
