Aktuality podle tagu
04. 11. 2018
Už jsme vás informovali o tom, že ve dnech 7. a 8. listopadu 2018 organizuje Ministerstvo životního prostředí ve spolupráci s Evropskou komisí tzv. Clean Air Dialogue (dále také jen „dialog“). Cílem dialogu je diskutovat o příčinách znečištění ovzduší v České republice a o hledání potřebných opatření ke zlepšení daného stavu. Jedno z diskutujících témat bude i problematika znečištění ovzduší z dopravy.
Vždy je ale dobré se podívat na problematiku z trochu jiného úhlu pohledu, v širších souvislostech a pokud možno napsané lidským, srozumitelným jazykem. Z mnoha zdrojů jsme vybrali úryvek z knihy Poutník časem chaosu, z kapitoly Počasí změní náš svět i nás (strany 176 - 178). Dobrá je myšlenka o "strážci brány"...
Takže zrovna s tímhle člověk nic nenadělá …
S fyzikálními principy se toho doopravdy nedá moc dělat. Ale co je hodně podstatné: skutečně velké přirozené klimatické změny, třeba příchody a odchody ledových dob, se odehrávají v měřítku 5 – 7 wattů na metr čtvereční, ta čísla se maličko mění podle toho, jak je kdo počítá. Současný vliv člověka je spočítaný na zhruba jeden watt na metr čtvereční. To je gigantické množství, opravdu hodně energie. Řadu klimatologů ani tak nezneklidňuje samotné oteplování jako jiný jen, a sice ukládání tepla. Posledních tisíc let měla Země víceméně vyrovnanou bilanci: kolik tepla přišlo, tolik odešlo. Nyní dochází k zachytávání tepla okolo jednoho, možná víc něž jednoho wattu na metr čtvereční a tohle teplo se ukládá v oceánu, do hloubek kolem dvou kilometrů. Jak oceány odebíraly teplo, ochlazovaly povrch planety, jenže čím jsou teplejší, tím ho budou ochlazovat méně účinně. A druhá věc je, že do hloubky oněch dvou kilometrů se akumulovala obrovská tepelná kapacita. Což znamená, že základ planety je dneska teplejší, než byl ještě před dvaceti roky. A to je asi hlavní důvod zesilování zejména vln veder a hodně teplého počasí. Řada klimatologů se obává, že zemský povrch se posunul z tradiční rovnováhy. A ještě jedna věc musí být řečena: než se zcela uplatní oteplovací účinek molekuly oxidu uhličitého, trvá to několik desítek, možná až sto let. Uvádí se, že aby se molekula oxidu uhličitého tepelně uplatnila ze sedmdesáti procent, trvá to nějakých třicet let. To znamená, že teprve teď dobíhá tepelný účinek oxidu uhličitého vypuštěného někdy začátkem 90. let. Takto pomalý proces je dán tím, že oxid uhličitý je jednak v atmosféře, ale také se rozpouští v mořské vodě, proudí oceánem a pak se zase postupně uvolňuje. Takže oceán celý cyklus zpomaluje, ale v budoucnosti zase dojde k uvolnění oxidu uhličitého. Proto je pravděpodobné, že ona tolik diskutovaná hranice 1,5 či 2 stupňů Celsia, bude překročena, i kdybychom v tuhle chvíli přestali používat fosilní paliva. Jako že jsme nepřestali. A z toho vycházejí obavy většiny klimatologů. Zejména lidé, kteří sledují klimatické změny v Arktidě, jsou skutečně vystrašeni. Protože třeba za posledních deset let ledovce ustoupily o tolik, jako předtím za padesát nebo sto let. Klimatické procesy doopravdy akcelerují a může hrozit překročení nějaké kritické hranice.
Proč se tolik lidí brání tahle fakta přijmout a neustále mají potřebu je zpochybňovat?
Už před nějakou dobou jsem si uvědomil, že vůbec nemá cenu lidi přesvědčovat, protože často i velmi chytří jedinci používají sofistikované argumenty k popření existence skleníkového jevu nebo člověkem způsobeného globálního oteplování. A doopravdy to hodně závisí na tom, co psal buddhistický učenec Čhogjam Trungpa. My přijímáme informace, ale je zde strážce brány a ten rozhoduje, jaké pustí dovnitř. Moderní psychologie to spíš vysvětluje tak, že se rozhodujeme na základě citových, či spíše hodnotových měřítek. To znamená: lidé, kteří si svět chtějí spíše užívat nebo nebrat ohledy, na existenci globálního oteplování stejně nepřistoupí. Tahle psychologická vazba je v podstatě tak silná, že nejde změnit. Když je někdo komunista, prostě ho nedonutíte, aby najednou volil ODS, a naopak. Existuje něco ve vás, co tomu brání. Psychologicky to funguje tak, že si všichni potřebujeme udržet nějakou vnitřní soudržnost, a tak odmítáme informace, které by ji mohly narušit. To je ten strážce brány. Na tomto příkladu jsem si uvědomil, proč kreativní a otevření lidé tak časti trpí pochybnostmi – strážce brány je tolerantní a vpustí dovnitř skoro každého. A my se s tím pak musíme nějak srovnat, takže máme život náročnější, ale také bohatší.
Ale když jste o tomhle problému začal psát, měl jste asi jinou představu, jak to budou čtenáři přijímat, že?
Dřív můj postoj byl, že je nutné lidi upozorňovat. To už dávno nedělám. Dneska spíše suše vyjmenovávám, co se děje a jak to víme. A předpokládám, že v okamžiku, kdy klimatické změny začnou být jasně patrné, se vlastně sečte informace, která tady je. Já mám rád termín předpřipravená evoluce. To je třeba rok 1989 a počítače – že už tehdy byli lidé, kteří sledovali technologie, počítačové sítě a podobně, a díky tomu pak byl přechod velmi jednoduchý. O nějaké myšlence je většinou nutné hovořit dlouhou dobu, někdy i desítky let, a pak situace sama dozraje do stádia, že lidé myšlenku třeba ze dne na den přijmou.
CÍLEK, Václav a Jan DRAŽAN. Poutník časem chaosu: rozhovor s Janem Dražanem. Praha: Zeď, [2017, strany 176 - 178]. ISBN 978-80-906593-5-3.
