Aktuality podle tagu
15. 12. 2017
Zeptá-li se někdo, co je smart city, zadělává si na dlouhou přednášku. To, co se dá schovat pod sousloví „přátelské město“, je komplexní struktura, pokaždé jiná (stejně jako města), zahrnující vše od dopravy přes energetiku po veřejný prostor. Bývalá dánská ministryně životního prostředí Ida Auken napsala k tomuto tématu pozoruhodný text. Článek s názvem „Vítejte v roce 2030. Nic nevlastním, nemám žádné soukromí a život nikdy nebyl lepší“ stojí za sdílení.
Přinášíme vám další článek z webu www.cityone.cz v plném znění.
Autorka sama k článku říká: „Někteří lidé můj text vnímají jako utopii nebo sen o budoucnosti. Tím ale není. Je to scénář, který ukazuje, kam bychom mohli směřovat. Napsala jsem ho, abych zahájila diskusi o některých výhodách a nevýhodách současného technologického vývoje. Přemýšlíme-li o budoucnosti, nestačí pracovat s informacemi. Měli bychom zahájit diskusi mnoha novými způsoby – to je záměr tohoto textu.“
Vítejte v roce 2030. Vítejte v mém městě – spíš bych měla říct v „našem městě“. Nic nevlastním. Nemám vlastní auto. Nemám ani dům. Nemám žádné spotřebiče a dokonce ani oblečení. Možná se vám to zdá divné, ale pro nás v tomto městě to dává smysl. Všechno, co jste považovali za produkt, se nyní stalo službou. Máme přístup k dopravě, ubytování, jídlu a všemu, co potřebujeme k životu. Všechny tyto věci se postupně staly bezplatnými, takže nakonec nedává smysl toho mnoho vlastnit.
Jako první se zdigitalizovala komunikace a stala se zdarma dostupnou pro všechny. Potom, co začala být zdarma čistá energie, se věci daly rychle do pohybu. Dramaticky klesla cena dopravy. Přestalo dávat smysl vlastnit auto, protože jsme si mohli zavolat samořídící auto nebo létající vůz na delší vzdálenosti. Když se veřejná doprava stala jednodušší, rychlejší a pohodlnější než přeprava autem, začali jsme cestovat mnohem koordinovaněji. Nyní se mi těžko věří, že jsme tolerovali dopravní zácpy, nemluvě o znečištění ovzduší ze spalovacích motorů. Co jsme si mysleli?
Když jedu navštívit kamarády, projedu se na kole. Užívám si pohyb a jízdu. Jakoby to dávalo cestě duši. Je zvláštní, jak některé věci nikdy neztratí na přitažlivosti: chůze, jízda na kole, vaření, kreslení, pěstování rostlin... Dávají smysl a připomínají nám, že naše kultura vychází z blízkého vztahu k přírodě.
V našem městě neplatíme nájem, protože někdo jiný využívá náš volný prostor, kdykoli ho nepotřebujeme. Můj obývací pokoj slouží jako zasedací místnost pro obchodní schůzky, když jsem zrovna pryč.
Jednou za čas se rozhodnu, že si pro sebe uvařím. Je to snadné – potřebné kuchyňské náčiní je během několika minut doručeno až k domovním dveřím. Od té doby, co je doprava zdarma, přestali jsme všemi těmito věcmi zaplňovat své domovy. Proč ve skříni skladovat strojek na těstoviny nebo plotnu na palačinky? Prostě si je objednáme, když je potřeba.
To také usnadnilo průlom cirkulární ekonomiky: když se výrobky stanou službami, nikdo nemá zájem o věci s krátkou životností. Vše je navrženo jako trvanlivé, opravitelné a recyklovatelné. Materiály se v naší ekonomice točí rychleji a lze je snadno přeměnit na nové výrobky. Problémy se životním prostředím se zdají být tak vzdálené od doby, co používáme čistou energii a čisté výrobní metody. Vzduch i voda jsou čisté a nikdo se neodváží zasáhnout do chráněných oblastí, protože jsou pro nás důležitou hodnotou. Všude ve městech máme spoustu parků, rostlin a stromů. Pořád nechápu, proč jsme kdysi všechna prázdná místa ve městě vyplnili betonem.
Nakupování? Už si nemohu vzpomenout, jaké to bylo. Pro většinu z nás se proměnilo ve vybírání věcí, které použijeme. Někdy mě to baví a někdy použiju algoritmus, který zná můj vkus lépe než já.
Když umělá inteligence a roboti převzali tolik naší práce, najednou jsme získali čas dobře jíst, hodně spát a trávit víc času s ostatními. Koncept „špičky“ už nedává smysl, protože práci, kterou děláme, lze provést kdykoli. Vlastně ani nevím, zda bych ji nazvala prací. Je to spíš čas myšlení, čas tvoření a čas rozvoje.
Na chvíli se všechno změnilo v zábavu a lidé se nechtěli zatěžovat složitými otázkami. Teprve v poslední chvíli jsme zjistili, jak použít nové technologie pro lepší účely, než prostě zabít čas.
Největší starost mi dělají lidé, kteří nežijí v našem městě. Ti, které jsme ztratili po cestě. Ti, pro které nové technologie zašly příliš daleko. Ti, kteří se cítili zastaralí a zbyteční poté, co umělá inteligence a roboti převzali velkou část naší práce. Ti, které rozzlobil politický systém a obrátili se proti němu. Mimo město žijí jiný život. Někteří si vytvořili komunity, které se samy zásobují. Někteří zůstali v prázdných, opuštěných domech v malých vesničkách z 19. století.
Jednou za čas mě začne otravovat, že nemám žádné soukromí. Není místo, kam jít, aniž bych tam byla registrovaná. Vím, že někde je zaznamenáno všechno, co dělám, na co myslím a o čem sním. Můžu jen doufat, že to nikdo nepoužije proti mně.
Celkově je to dobrý život. Mnohem lepší než cesta, po které jsme došli k poznání, že nemůžeme pokračovat ve stejném tempu růstu. Děly se nám všechny ty hrozné věci: civilizační choroby, změna klimatu, uprchlické krize, zhoršování životního prostředí, přetížená města, znečištěná voda i vzduch, sociální nepokoje a nezaměstnanost. Ztratili jsme mnoho lidí, než jsme si uvědomili, že věci se dají dělat jinak.
