Aktuality podle tagu
24. 04. 2023
Pandemie covidu – 19 proměnila život mnoho lidem proměnila život. To byl i případ Karen Wilsonové, která se po 38 letech vrátila k projížďkám na kole a jde příkladem ostatním seniorům ve Skotsku v rámci kampaně Give It A Go. Překlad jejího inspirativního příběhu vám přináší spolek Partnerství pro městskou mobilitu z.s. Orginální znění článku můžete nalézt ZDE.
Po téměř čtyřiceti letech, kdy Karen Wilsonová vyměnila kolo za autobus, si vůbec nebyla jistá, zda na kole ještě umí jezdit. Stačily však dva roky a na cyklostezkách skotského hlavního města je jako doma. Co ji přesvědčilo, aby se do sedla jízdního kola vrátila?
Karen se na kolo vrátila po 38 letech. Foto: Karen Wilsonová
Give It A Go / Dejte tomu šanci je nová kampaň, kterou se skotská pobočka Sustrans snaží lidi ve věku mezi 50 a 69 lety motivovat k častější chůzi a jízdě na kole. Cílovou skupinou kampaně, podporované finančními prostředky skotské vlády, je 1,4 milionu lidí ve věku 50-69 let žijících ve Skotsku; kampaň jim chce usnadnit, aby mohli auto nechat doma a do své každodenní rutiny zařadit chůzi a jízdu na kole.
Poté, co se o kampani dozvěděla, rozhodla se Karen, která je už v částečném důchodu, podělit o své zkušenosti.
Místo kola autobus
V období dospívání si jako hráčka badmintonu Karen Wilsonová udržovala fyzičku jízdou na kole po rodném Edinburghu. Když se však v polovině osmdesátých let nastěhovala do svého prvního bytu, kolo prodala. Auto nikdy neřídila, raději jezdila městskými autobusy. Karen, které je dnes 63 let, vysvětluje:
„Naučila jsem se jezdit na kole jako dítě, na naší zahradě společně s bratrem, a bavilo mě to. Badminton jsem pak hrála celkem na vysoké úrovni a byl to skvělý způsob, jak si udržet kondici, protože tehdy ještě nebyly posilovny. Nikdy jsem se však nechtěla naučit řídit auto. Bojím se rychlosti a nemyslím, že bych byla dobrá řidička. Představa, že řídím auto, mě děsí dokonce i dnes! Dřív to pro mě neznamenalo žádný problém, s přibývajícím věkem však zjistíte, že auto by se hodilo, jinak jste totiž odkázáni na autobusy.“
Sociální aspekty aktivního života
Společenská Karen je členkou skupiny Balerno Rambers. Jejich setkávání však náhle stopla pandemie nemoci Covid-19.
„Během covidu měli všichni domácí vězení. Já měla štěstí, protože z jedné strany bydlení mám Water of Leith a z druhé vodní kanál, ale chyběla mi možnost chodit ven s lidmi ze skupiny. Měla jsem pár e-mailových adres, tak jsem se jim ozvala a oni byli moc vděční, že jsem to udělala! Díky tomu jsem se mohla dostat ven a projít se, samozřejmě se zachováním společenského odstupu, s jedním nebo dvěma lidmi ze skupiny, kteří bydleli poblíž. Nakonec jsme si vzájemně ukázali trasy, které jsme objevili během lockdownů."
Budu ještě umět jezdit na kole?
Karen má štěstí, že má tolik zajímavých tras hned za prahem. Ale jak se svět začal znovu otevírat, začala přemýšlet o tom, jestli existuje způsob, jak tyto pěší trasy spojit do jednoho výletu. Karen vysvětluje, jak našla odpověď:
"Chůze je fantastická, ale zabere to čas. Všechny tyto trasy se mi během pandemie otevřely a já je chtěla propojit. Inspirovala mě moje kamarádka Pauline, kterou jsem potkala, když jsme obě měly službu na akci Marie Curie Great Daffodil Appeal. Ona má elektrokolo a na webu Strava neustále píše, kde všude byla. Chtěla jsem se taky dostat dál a vidět nové věci - 38 let od doby, kdy jsem to naposledy zkusila, jsem chtěla znovu jezdit na kole. Tak jsem si půjčila kolo od jiné kamarádky, Jenny, a bylo to klučičí kolo.
Šli jsme s Pauline do parku a já jsem celou dobu přemýšlela, jestli ještě budu umět na kole jezdit. Nebyla jsem si jistá, ale myslela jsem na všechna ta místa, která by mi cyklistika mohla otevřít, což mě hnalo dál, a já to nakonec dokázala! Rozhodla jsem se navštěvovat kurz cyklistických dovedností programu Stárnout lépe, který vás naučí vše, co potřebujete vědět.
Jezdili jsme na správně nastaveném kole, kurz probíhal v bezpečném prostředí a všichni jsme se navzájem povzbuzovali, což nám pomohlo získat sebedůvěru, kterou jsme potřebovali, abychom se mohli vydat na stezky vedoucí po starých železničních tratích nebo podél vodního kanálu. Nakonec jsem absolvovala dva kurzy, a přestože už skončily, stále se scházíme jako skupina, buď na projížďku, nebo jen na kávu."
Karen je šťastná, že své lockdownové pěší trasy může díky kolu propojit. Foto: Karen Wilsonová
Stanovené cíle mi pomáhají se neustále zlepšovat
Karen přiznává, že k posílení sebedůvěry jí pomohlo povzbuzování ze strany skupiny, ale také to, že si mohla stanovit cíle:
"Během covidu, a dokonce i teď, jsem potřebovala chodit s nějakým cílem, takže jsem od března do prosince 2020 absolvovala několik virtuálních charitativních výletů, abych se udržela v kondici a pomohla získat nějaké peníze. Mohli jste tam sledovat, jaké je vaše umístění v žebříčcích, ale také psát příspěvky a komunikovat s lidmi. Je to způsob, jak člověka přimět chodit a ještě to dává další smysl. Některé z nich kopírují mezinárodní trasy a po dosažení určitých oblastí vám pošlou elektronickou pohlednici, takže mohu říct, že jsem prošla místa jako Azurové pobřeží! Od roku 2021 plním výzvy Dobyvatele, které umožňují sledovat, kde se nacházíte na mapě. Mám mapu, ve které zaznamenávám kilometry na kole, ale stále plním i chodecké výzvy - letos chci ujít 2023 mil a během března jsem ušla 10 000 kroků pro skotskou charitativní leteckou záchrannou službu na památku své kamarádky Evelyn, která v prosinci zemřela. Vždycky jsem byla člověk, který si dává cíle. A když mám nějaký cíl, tak ho splním."
Jakou radu by Karen dala někomu, kdo chce být aktivnější?
Karen říká:
"Myslím, že potřebujete skupinu podobně smýšlejících lidí nebo alespoň lidí, kteří jsou ve stejné fázi jako vy. Zároveň však platí, že dosahuju lepších výsledků, když mám cíle, takže bych řekla, že potřebujete mít také lidi s vyšším standardem, abyste o něj mohli usilovat. V naší cyklistické skupině jsme si všichni navzájem říkali "výborně" a povzbuzovali se, když se nám všem podařilo dostat se na kopec. Nakonec jsme si našli nové přátele, měli jsme cíl. Když jste součástí skupiny, rádi sdílíte své zkušenosti. Každý má rád, když ho někdo poplácá po zádech, i když je to jen drobné povzbuzení. A skupina bude vědět, že každý pokrok je pro vás důležitým milníkem. Je to povzbuzení, abyste se stali lepším člověkem. Může to trvat dlouho, ale myslím, že díky tomu si člověk začne víc věřit."
