Aktuality podle tagu
01. 08. 2022
Roger Mackett působil řadu let jako profesor dopravních studií na londýnské University College. Není to tak dlouho, co odešel do důchodu. Ve svém posledním výzkumu se zabýval tím, jak duševní poruchy jako úzkost či deprese mohou ovlivnit naši každodenní dopravu. Ve svém blogu objasňuje své poznatky a především to, jakým způsobem se liší zkušenosti mužů a žen.
Překlad článku zajistil spolek Partnerství pro městskou mobilitu, z.s.
Jsem členem Poradního výboru pro dopravu osob s postižením a pracuji jako vládní poradce v otázkách potřeb osob s postižením.
Když jsem se v roce 2014 stal členem výboru, velmi rychle jsem si uvědomil, kolik intenzivního úsilí věnujeme úpravám fyzického prostředí s cílem odstranit překážky pro dopravu osob se zdravotním postižením.
Budujeme rampy, které lidem na vozíku pomáhají venku i uvnitř budov dostat se nahoru a dolů, nebo instalujeme taktilní dlažbu, která pomáhá v orientaci lidem se zrakovým postižením.
Jde o skvělá opatření, která však pomáhají jen malé části populace.
Lze se domnívat, že podobné myšlení je odrazem inženýrské tradice, která dopravnímu plánování stále dominuje.
Na světě je nespočet osob potýkajících se s dlouhodobými zdravotními obtížemi, jež mají negativní vliv na jejich schopnost cestovat, a přitom nejsou ani fyzického, ani smyslového charakteru.
Jde o celou řadu duševních poruch, jako je demence, poškození mozku, úzkost nebo problémy s komunikací.
Vztahy mezi duševním zdravím a dopravou jsou komplikované.
Doprava člověku umožňuje využít příležitosti, které mohou mít na duševní zdraví pozitivní vliv; proti nim však stojí negativní dopady, které přináší doprava samotná.
Jediné způsoby dopravy, které mají prokazatelně pozitivní vliv na duševní zdraví, jsou chůze a jízda na kole. Všechny ostatní způsoby dopravy se na duševním zdraví člověka odrážejí negativně.
Například delší dojíždění do práce nebo do školy souvisí s vyšší hladinou stresu; cestování prostředky hromadné dopravy může být pro někoho náročné kvůli nutnosti interakce s dalšími lidmi. Někdo zažívá úzkost kvůli horší orientaci, pro jiného je problémem nutnost najít během cestování vhodnou toaletu.
Abych dokázal lépe porozumět tomu, jak tyto zdravotní obtíže ovlivňují cestování a dopravu, rozhodl jsem se provést výzkum mezi osobami s různými problémy v oblasti duševního zdraví, tedy např. s úzkostmi či depresemi.
Průzkum se konal v létě 2018, ještě před pandemií nemoci Covid-19.
Nedávno jsem se rozhodl znovu prozkoumat výsledky a zjistit, zda existují výraznější rozdíly mezi muži a ženami.
Analyzoval jsem výsledky 363 respondentů, kteří uvedli mužské či ženské pohlaví.
Téměř všichni respondenti trpěli různým typem úzkosti a cca 68 % mělo deprese.
Úzkost může mít vliv na koncentraci a sebedůvěru, zatímco deprese ovlivňuje schopnost rozhodování.
To vše má dopad na naše dovednosti, které během dopravy používáme, jako interpretace informací, zapamatování trasy nebo interakce s jinými lidmi.
Dopady duševních potíží na každodenní zkušenosti s dopravou jsou různé a bývají odlišné u mužů a u žen.
Ženy častěji než muži zažívají panickou ataku (55 %, resp. 41 %), muži naopak častěji uváděli obtíže s komunikací (56 %, resp. 45 %).
Téměř všechny (98 %) ženy uvedly, že kvůli psychickým problémům mají občas problém opustit domov. Se stejnými pocity se přitom potýká 78 % mužů.
Větší počet žen také zažil během dopravy nějakou špatnou zkušenost, například se ztratily, zažívaly silnou úzkost nebo musely vyhledat pomoc (55 % žen vs. 41 % mužů).
Ženy častěji než muži zmiňují úzkostné stavy související s dopravou.
Silným zdrojem úzkosti pro ženy je například hledání trasy v rámci cestování, především rozhodování o tom, kterou cestou se vydat (71 % žen, resp. 60 % mužů).
Dalším zdrojem úzkosti bývá interakce se spolucestujícími (88 %, resp. 79 %), vyhledání pomoci (87 %, resp. 74 %) a selhání dopravního systému (50 %, resp. 39 %).
U žen, které byly součástí výzkumu, se také častěji než u mužů vyskytovala posttraumatická stresová porucha.
Výzkum z roku 2016, provedený Koalicí za ukončení násilí na ženách, zjistil, že zkušenost s nežádoucím sexuálním obtěžováním na veřejných místech zažilo 85 % žen ve věku 18-24 let (a 64 % žen celkem, bez ohledu na věk).
Tím lze vysvětlit některé psychické potíže žen, související s dopravou a cestováním.
Výsledky tohoto výzkumy dokazují, že úzkost kvůli dopravě a cestování je něco, co se týká mnoha z nás.
Může jít o chůzi po tmavé ulici, nervozitu z možného ohrožení ze strany spolucestujících nebo jen ztrátu orientace a pocit, že nevím, kde jsem.
Co s tím tedy můžeme dělat?
Řada žen uvádí, že přesnější a přehlednější informace o trase a příští zastávce, uvedené v autobusech a vlacích, by jim pomohly a byly motivací k častějšímu cestování. Kromě toho jde i o pomoc mužům (nebo ženám), kteří mají problém s komunikací s dalšími spolucestujícími.
Díky tomu získají ženy jistotu, že v případě potřeby bude adekvátní pomoc dostupná, např. v případě selhání dopravního systému.
Mnohem víc žen než mužů se domnívá, že dopravní výcvik pro veřejnost by pro ně byl užitečný (46 %, resp. 31 %).
Jednou z hlavních příčin úzkostných stavů jsou pro řadu žen chování a postoje některých spolucestujících; v těchto případech mohou skutečně pomoci kampaně jako “Cestujeme všichni společně“, realizovaná ministerstvem dopravy.
Kromě toho je nutné i nadále pracovat na vymýcení sexuálního obtěžování v prostředcích hromadné dopravy a na veřejných prostranstvích, jako to dělá např. kampaň dopravního podniku Londýna Transport for London, která byla zahájena v říjnu 2021.
Výše uvedená doporučení by v rámci dopravy byla prospěšná pro každého, pro ženy především.
Ženy by díky těmto opatřením mohly získat větší důvěru v cestování hromadnou dopravou. Nerovnost mezi pohlavími by tak byla umenšena.
Celý průzkum Rogera Macketta je k dispozici v dokumentu nazvaném ‘Gender, mental health and travel/Gender, duševní zdraví a doprava’, který byl v roce 2021 publikován v časopise Transportation.
Zjistěte, proč je nutné transformovat naše města tak, aby se v nich ženy cítily bezpečněji.
