Aktuality podle tagu
14. 08. 2021
Autoři toho článku jsou Chris & Melissa Bruntlettovi. Spolek Partnerství pro městskou mobilitu zajistil překlad.
Bez ohledu na to, o který stát jde, všude se setkáme s tím, že dostupnost příležitostí je úzce propojená s ekonomickou prosperitou. Bydlení, vzdělání, práce, zdravotnické služby, obchody a další základní služby, to vše by mělo být snadno dostupné. Navzdory tomu nadvláda automobilové dopravy přehlíží negativní dopady především na nízkopříjmové skupiny.
Vezmeme-li v úvahu amortizaci, pojištění, palivo, údržbu, poplatky, parkování a registraci, stojí americké auto svého majitele průměrně 12 544 dolarů ročně (14 452 dolarů v případě SUV). To je půl milionu dolarů během jednoho produktivního života. Průměrné příjmy nízkopříjmových rodin jsou 20 až 50 tisíc dolarů ročně a každá rodina vlastní v průměru 2,28 aut, nejde tedy o nijak zanedbatelnou částku. Mnoho rodin se tak dostává do dluhů. V roce 2018 dlužili Američané 1,6 bilionů dolarů na půjčkách na auta (tj. 4 875 dolarů na osobu). Tohle je však dluh, který je v podstatě vynucován zastavěným prostředím v našich městech: i v hustě obydleném a zastavěném New Yorku je jen 15 % pracovních míst dostupných do jedné hodiny v prostředcích veřejné dopravy, oproti 75 % dostupných do jedné hodiny autem.
Za břemeno spojené s vlastnictvím auta často považujeme pouze náklady na pořízení vozidla, ve skutečnosti však největší škody souvisí s externími náklady, těmi, které nenese přímo majitel vozu. A jde o miliony. Jsou zde náklady na výstavbu a údržbu silnic, získávané prostřednictvím daní, náklady ve zdravotnictví, související se snižující se fyzickou aktivitou obyvatel, a environmentální náklady kvůli spalování fosilních paliv. Kromě toho jsou zde skryté náklady dopravního systému, určeného k maximalizaci toku automobilové dopravy. Tyto náklady se týkají i domácností, které nemají prostředky na zakoupení vlastního auta.
Právě tyto domácnosti jsou také nejvíc zasaženy nedostatečným investováním do rozvoje veřejné dopravy. Naléhavá potřeba zajistit plynulý pohyb automobilové dopravy a finance, které tečou především do řešení problémů spojených s dopravním přetížením, jsou důvodem, proč na rozvoj pěší, cyklistické a veřejné dopravy zůstává v rozpočtech jen relativně malý podíl. Od roku 1956 připadá na budování a údržbu dálnic téměř 80 % veškerých vládních výdajů v rámci amerického dopravního systému. Pro ostatní způsoby dopravy tedy zbývá jen velmi málo.
Neexistuje snad názornější příklad výše uvedeného, než je Gardiner Expressway v Torontu, 18kilometrová dálnice, která od roku 1955 odděluje město od jezera Ontario. V roce 2016 rada města odhlasovala, že rozpadající se dopravní tepna bude nahrazena novou, včetně sedmikilometrového vyvýšeného úseku. Náklady na výstavbu činí 2,2 miliardy dolarů. V období 2020 až 2030 tedy tato jediná část infrastruktury zkonzumuje 44 % kapitálu z plánů odboru dopravy. Přitom tento úsek dálnice slouží pro přepravu pouze 7 % dojíždějících osob. Méně nákladné alternativy bez nadjezdu členové rady zamítli poté, co ze zprávy vyplynulo, že by během dopravní špičky mohlo dojít k prodloužení doby jízdy o dvě až tři minuty.
Parkování pro cyklisty u vlakového nádraží (Rotterdam)
Úžasným příkladem, co vše je možné, pokud se k těmto investicím bude přistupovat vyváženěji, je holandská železniční doprava (společnost Nederlandse Spoorwegen), která se pyšní 3200 kilometry tratí, propojujících 410 stanic. Pokud zástupci měst a regionů nedovolí, aby automobily vládly rozpočtům a diktovaly, jaké mají být priority, dojde k uvolnění všech druhů finančních zdrojů a bude možné zapracovat na rychlosti, frekvenci i pokrytí službami veřejné dopravy. Pro obyvatele města Delft, kterými je i naše rodina, to znamená 202 vlaků denně do Haagu, 182 do Rotterdamu, 168 do Utrechtu a 150 do Amsterodamu. Vzhledem k tomu, že 81 % obyvatel bydlí do vzdálenosti 7,5 km od nádraží či vlakové stanice, funguje zdejší železnice jako systém metra. Využití synergie mezi cyklistickou a veřejnou dopravou je nedílnou součástí plánu, jak obyvatele měst osvobodit od ekonomické zátěže, vyplývající ze závislosti na automobilu. Výsledkem je prosperující a spravedlivější stát.
Tyto společné investice do rozvoje flexibilní veřejné dopravy s vysokou frekvencí spojů, s maximálním pohodlím a pokrytím, jsou přesně tím, co správa a vláda každého státu musí udělat, aby odlehčila finanční zátěž způsobenou vlastnictvím osobního automobilu a odstranila bariéry, které zažívají osoby s nižším socio-ekonomickým postavením. Až příliš často však utrácíme miliardy na rozšiřování silnic, z čehož těží především ti, kdo si již užívají ta největší privilegia a výhody maximální dostupnosti, zatímco setrvale ignorujeme a podceňujeme hromadnou dopravu, která by mohla zvýhodnit osoby nejvíc potřebné. Zdvoj- až ztrojnásobení závislosti na automobilech a nákladné nutnosti vlastnit auto výrazně zpomaluje rozvoj měst a regionů, protože velká část obyvatel nemůže naplnit svůj ekonomický potenciál. Obrovské náklady, které spotřebujeme kvůli závislosti na autech, jsou příčinou gigantické díry, vznikající v rozpočtech vlád i domácností, a každý z nás je kvůli nim chudší a chudší.
https://www.john-adams.nl/the-prosperous-city/
