05. 09. 2021
Autoři toho článku jsou Chris & Melissa Bruntlettovi. Spolek Partnerství pro městskou mobilitu zajistil překlad.
Odchod do nové země je těžké rozhodnutí pro každého a my jsme si byli plně vědomi toho, že vytržení našich dvou dětí ve věku 9 a 12 let ze života, který doposud od svého narození vedly, přinese celou řadu problémů a výzev. Chtěli jsme však našim dětem poskytnout dostatek svobody a nezávislosti, což v naší čtvrti ve východním Vancouveru, kde silně dominovala automobilová doprava, bylo nemožné. Proto jsme se rozhodli vyměnit vrcholky v Britské Kolumbii za nížiny jižního Holandska.
Podle docentky Liy Karstenové, která se na univerzitě v Amsterodamu zabývá geografií měst, lze geografické dětství většiny dnešních dětí rozdělit na dva typy: domácí děti, tedy ty, které většinu času tráví uvnitř budov, často sem patří děti s menším množstvím prostředků; a generace na zadních sedadlech, to jsou děti, které neustále cestují od jedné aktivity k druhé na zadních sedadlech aut. S rostoucí nadvládou aut v ulicích měst ve druhé polovině 20.století byly děti vytlačeny pryč z veřejného prostoru, kde si dříve mohli s kamarády pod dozorem dospělých hrát, do soukromých a bezpečných prostor, jako je domov, dvorek nebo hřiště.
Jeden z nejničivějších dopadů na obě skupiny dětí je jejich prohlubující se odloučení od světa kolem nich. Pokud děti nemohou prozkoumávat ulice pěšky nebo na kole samotné a bez neustálého dohledu, stává se prostor mezi jejich zónami (domovem, školou, komunitním centrem apod.) obrovským oceánem, který bez doprovodu pečující osoby nejsou schopny překonat. Docentka Karstenová tento stav nazývá „město jako souostroví“, kde spousta dětí vůbec neví, jak se dostat z domova na jiné, byť pravidelně navštěvované místo. Důvodem je nadměrná kontrola a dohled během dopravy.
Náš předchozí domov ve Vancouveru byl ze všech stran obklopen čtyř- až šestiproudými dálnicemi, po kterých denně projelo víc než 40 tisíc aut. Vzhledem k malému počtu přechodů pro chodce se naše děti jen velmi vzácně pohybovaly nezávisle, bez dohledu rodičů.
Tento nedostatek prostoru s bezpečnou koncepcí je škodlivý pro děti kdekoliv na světě, především proto, že snižuje míru jejich aktivity. 93 % dětí v Kanadě nedosahuje na doporučenou denní dávku fyzické aktivity. Tato čísla lze výrazně zlepšit jen tím, že děti budou do školy chodit pěšky nebo jezdit na kole. Tam, kde dřív polovina amerických dětí chodila do školy pěšky nebo jezdila na kole, o padesát let později jejich počet klesl na pouhých 13 %.
A přitom to tak být nemusí. Zde v Holandsku na základních školách chodí pěšky nebo jezdí na kole dvě třetiny dětí a na středních školách 75 % studentů. Souvisí to s politikou, která byla nastavena desítky let dříve a ukládala povinnost vytvořit bezpečnější koncepce městských ulic. V našem současném domově Delftu tzv. Plán cirkulace dopravního provozu z roku 1970 konkrétně řešil rostoucí problémy s bezpečností kvůli rychlosti a objemu automobilové dopravy v ulicích. Základní myšlenkou bylo, že každé dítě musí mít možnost chodit pěšky bezpečnými cestami nejen do školy, ale i ke kamarádům domů nebo do obchodu a na další místa, a to bez nutnosti přecházet rušné dopravní tepny. Městu se podařilo zabránit průjezdu automobilů bočními ulicemi rezidenčních částí a díky tomu se děti i desítky let poté mohou bezpečně pohybovat v rámci celé své komunity.
Bezpečné a sociální ulice Delftu umožňují dětem nezávislý pohyb ve společnosti kamarádů, a to uvnitř města i mimo ně. Děti tak mají přirozeně víc pohybu i sociální interakce s vrstevníky a jsou spokojenější, protože nezůstávají v pasti domova a pod dohledem rodičů. V době, kdy pět až deset procent amerických dětí má diagnózu deprese, je důležité vědět, že města a obce jim mohou pomoci v boji s osamělostí a nedostatkem aktivity. Stačí vybudovat ulice, které budou podporovat propojení mezi dětmi a jejich komunitou.
Fyzická aktivita, možnost a schopnost zažívat svět kolem nezávisle na rodičích i sociální kontakty, budované například prostřednictvím chůze či jízdy na kole ve společnosti vrstevníků, to vše jsou zásadní faktory pro zdraví a štěstí našich dětí. Ulice, které takový způsob života podporují, jsou základním lidským právem, které by si měly užívat všechny děti, nejen ty holandské. Chce to jen závazek, že bezpečnost těch nejzranitelnějších je pro nás prioritou a my chceme, aby se vrátili zpět do venkovního prostoru a zažili svět tak, jak sami chtějí.
https://www.john-adams.nl/the-child-friendly-city/