Aktuality podle tagu
09. 08. 2021
Autoři toho článku jsou Chris & Melissa Bruntlettovi. Spolek Partnerství pro městskou mobilitu zajistil překlad.
Jedno téma se během pandemie nemoci COVID-19 objevilo pokaždé, když město navrhlo odstranění parkovacích míst na ulici ve prospěch opatření ke snížení počtu aut (např. rozšířené chodníky, cyklopruhy a posezení před domy) v zájmu umožnění sociálního odstupu a bezpečnějšího pohybu osob v ulicích. Šlo o téma negativního dopadu na skupinu osob s postižením: víc prostoru pro chodce a cyklisty na ulicích by vedlo k snížení dostupnosti pro tuto skupinu. Auta v podstatě umožnila spravedlivou dostupnost pro všechny.
Jádrem tohoto názoru je předpoklad, že každý, kdo žije s nějakým postižením, má přístup k automobilu a používá ho jako hlavní způsob dopravy. Přehlíží se zde skutečnost, že celá řada osob nesmí kvůli typu a závažnosti svého postižení řídit auto. Z tohoto názoru navíc vyplývá, že osoby s postižením chtějí být závislé na autě (nebo na někom dalším, kdo bude auto řídit). Nelze snad být dál od pravdy. Ve studii z roku 2008 doktorka Rachel Aldredová zjistila, že 60 % osob s postižením v zemích Spojeného království nemá přístup k žádnému motorovému vozidlu. Když to srovnáme s 27 % z celkové populace, je jasné, že předpoklad, že město je pro osoby s postižením dostupné pouze prostřednictvím auta, je nejen chybný, ale zcela zcestný.
Dlouhodobý důraz na automobilovou dopravu, který je centrem plánování měst, vytváří znevýhodňující prostředí – místa, kde jen ti nejschopnější mohou užívat veřejný prostor nezávisle a bez překážek. Jak výmluvně formulovala doktorka Bridget Burdettová, hlavní výzkumnice v MRCagney na Novém Zélandu: „Každý člověk se kontinuálně pohybuje od silného k slabému, od unaveného k aktivnímu, od nevýkonného k energickému, od bezbolestného k chronické bolesti.“ Každý z nás se v kterémkoliv okamžiku svého života může stát osobou s postižením, jak začátkem roku zjistila autorka tohoto článku, když si nečekaně zlomila nohu. Autocentrické názory, jako např. že každý s postižením má přístup k autu, jsou názory lidí bez postižení, a předpokládají, že autonomie pohybu – nebýt při pohybu ve svém okolí závislý na druhých – není hodnota, po které skupina osob s postižením touží stejně jako zbytek populace.
Již od počátku historie automobilismu se dopravní plánování kromě výše zmíněných domněnek o dostupnosti autem zaměřuje v první řadě na cesty, které vykonáváme pravidelně. Lze je snadno spočítat, protože jsou dobře vidět v objemu dopravy na silnicích, v obsazenosti veřejné dopravy i při fyzickém pozorování aktivity v ulicích. Je tu však jedno ale – tento přístup, kromě toho, že má tendenci se zaměřovat na dojíždění do práce a ignorovat cesty za službami ve zdravotnictví nebo řetězení našich cest, také opomíjí cesty, které lidé nepodniknou. A to je problém především pro skupinu osob s postižením.
Pokud se města zaměřují pouze na ty cesty, které jsou vidět, zcela zásadně zapomínají zohlednit, jaké dopady má znevýhodňující prostředí na osoby, pro něž odejít z domu je pokaždé boj. Dopady nepřístupného prostředí, jež nutí lidi, aby se pohybovali po složitých a nepohodlných trasách, které jim zaberou mnohem víc času než trasy přímé. Dopady jízdních řádů veřejné dopravy s omezenými službami mimo dopravní špičku, které neberou v potaz jinou pracovní dobu než klasickou od devíti do pěti. Tyto faktory jsou příčinou, proč se někteří lidé – z velké části ti, kdo žijí s postižením – na cesty vůbec nevydají. A dopady těchto vynucených rozhodnutí jsou nesmírné: snížená fyzická i psychická pohoda, pocity izolovanosti, častější deprese atd.
Klíč k řešení tohoto problému a k zajištění spravedlivějšího přístupu k dopravnímu plánování je jednoduchý: mluvte s lidmi s postižením! Strategie, které se snaží používat principy Universal Access Design (Univerzální koncepce plánování), jsou jistě dobrým začátkem, dokud však projektanti a inženýři nezačnou komunikovat přímo s lidmi, na které tato rozhodnutí budou mít vliv, vždycky bude existovat riziko dezinterpretace jejich skutečných potřeb a přání.
Naše zkušenosti informují o tom, jak přistupujeme k naší práci. Pokud pozveme ke spolupráci i lidi s postižením, je vidět, že je naším cílem lépe porozumět tomu, co denně zažívají a jak pro ně naše plánování upravit. To pak na oplátku umožní spravedlivý přístup do města a pohyb po městě, bez nutnosti používat osobní auta. Inkluzivní koncept začíná inkluzí, počínaje zapojením komunity přes setkávání zainteresovaných stran až po představitele našich měst. Takto se můžeme zbavit domněnek a nepodložených historek a spolupracovat na vytvoření měst, která rozvíjí schopnosti nás všech a zajišťují naše právo na autonomní a nezávislý pohyb.
https://www.john-adams.nl/the-accessible-city/
