Aktuality podle tagu
12. 10. 2019
Určitě o tom někdy uslyšíte. Nebo si o tom někde přečtete. Jízdní kolo jako zdravotní pomůcka. Možná nad otázkou mobility přemýšlíte, i když je vaše zdraví a kondice v pořádku. Jak může někdo zvládnout jízdu na jízdním kole, a přitom nezvládat chůzi? To nedává smysl. A proč je pro tyto lidi chůze nezvladatelná? Přece se jejich nohy na kole pohybují, ne? Existuje však několik zdravotních problémů, kvůli kterým lidé nemohou dobře chodit, ale jízda na kole možná je. Jedním z nich je artritida. Já mám jedno z kolen postižené těžkou artritidou, jde o následek dopravní nehody s nákladním autem, kdy po dalších deset let nebyla moje noha ve správné pozici. Koleno není zarudlé, není v něm zánět, na dotek není horké a je plně pohyblivé – jsem schopná dát patu k hýždím, což je víc, než zvládne většina populace. Ale bolest, která přichází, když koleno musí nést nějakou váhu, je nezvladatelná. Léky, které mi měly ulevit od bolesti, způsobily zánět žaludku. Takže v současnosti žiju s artritidou bez farmaceutik.
Jízda na kole s pokročilou artritidou není úplně bezbolestná, ale bolest je mnohem snesitelnější než při chůzi. Díky jízdě na kole se udržuji v kondici. A celkově to pomáhá i mé psychice. Často jde o zábavu a společenskou aktivitu. A především jde o jediný způsob, jak se můžu pohybovat mimo domov. Když mám špatný den, autobus nepřichází v úvahu. Chůze na zastávku a zpět je příliš bolestivá. A pokud cesta vyžaduje jízdu dvěma či více autobusy, trvá to neúnosně dlouho. Koupit si auto? Ani to pro mě není řešení. Nestojí to za ty náklady a nepříjemnosti s tím spojené. A nestojí to ani za ten negativní dopad na životní prostředí a kvalitu ovzduší. Jízdní kolo, nebo jako nyní v mém případě elektrokolo, je nejefektivnějším způsobem, jak vyrazit do města. Jezdit na kole po Edinburghu s těžkou artritidou však není tak snadné, jak by mělo být.
Jedna z výzev, kterým čelíme my všichni, kdo trpíme artritidou, je zabránit zhoršování bolesti. Dát nohu ze šlapátka na zem, to bolí, a dát ji na zem náhle, to bolí ještě víc. V ideálním světě, nebo spíš ve světě, který je vhodně navržen pro osoby využívající jízdní kolo jako zdravotní pomůcku, by byly hladké cesty a infrastruktura oddělená od motorové dopravy, se sníženými obrubníky, bez překážek a bez zúžení na trase, a především s řidiči, kteří jsou opatrní a reagují předvídatelně. Ve všech důležitých cílových destinacích bychom měli praktické a bezpečné parkovací zařízení pro cyklisty. A samozřejmě by možnost zaparkovat jízdní kolo byla i v činžáku, kde bydlím.
Pro nás, kdo používáme jízdní kola nebo trojkolky jako zdravotní pomůcku, neexistuje žádné označení, kterým disponují vozíčkáři a které jim umožní parkovat autem co nejblíž k cíli. A to navzdory skutečnosti, že provoz jízdního kola je levný, neznečišťuje životní prostředí a prospívá fyzickému i mentálnímu zdraví člověka. Tato nedostatečná předvídavost pro mě znamená, že když dojedu k nějaké průmyslové nebo veřejné instituci, k nákupnímu centru, do kina či divadla, nebude tam vůbec žádné parkování pro kola, případně bude umístěno na druhé straně rozsáhlého parkoviště pro auta nebo někde dál na ulici. Pak následuje bolestivá chůze. Někdy sice parkování pro kola bývá zajištěno, ale je nutné vytlačit kolo přes obrubník – jedna velká nemocnice v Edinburghu nám dopřává přesně takovou radost. A když používáte elektrokolo ze zdravotních důvodů, tlačit 25 kilo přes obrubník je docela výkon.
Jako cyklistka jsem se dostala pod kola jedoucího náklaďáku. Přirozeně ve mně zůstala jistá míra úzkosti, když jedu na kole v hustém provozu. Pokaždé, když je předjíždějící auto moc blízko, držím řídítka tak pevně, že mi zbělají klouby na rukou. Takový způsob předjíždění je nezákonný, málokdy je však řidič potrestán. Operace Close Pass, realizovaná v Edinburghu, se i přes značné vynaložené úsilí potýkala s omezenými zdroji. Řidiči odbočují, a přitom kříží mou trasu, nebo vyrazí pryč z křižovatky na moji trasu, ačkoliv vteřinu předtím se dívali přímo na mě. A pravidelně projíždějí na červenou v okamžiku, kdy opouštím křižovatku a kupředu mě žene zelené světlo na mém semaforu, na které jsem trpělivě čekala. Každé náhlé zastavení pak znamená dát nohu prudce na zem a snášet mučivou bolest v koleni. A pokaždé, když někdo projede těsně vedle mě, prožívám hrůzu přímo fyzicky – srdce mi buší a dlaně se potí. Myslím, že to není fér, zažívat tolik strachu a bolesti jen kvůli tomu, že se člověk potřebuje někam dostat.
Někdy jedu po chodníku, většinou když se bojím jízdy v hustém provozu, nebo mě k tomu donutí práce na silnici. Jedu velmi opatrně, chodcům dávám přednost. Ignoruji značku „cyklisto, sesedni z kola“, prostě musím. Někteří chodci mi za to ale nadávají, nějaká žena v Portobellu mě například sjela pohledem odshora dolů a poznamenala, že nevypadám jako zdravotně postižená. Kdybych měla ortézu, dočkala bych se asi většího soucitu. Chodci však mají právo na to zvednout obočí a ozvat se, protože legislativa Spojeného království neřadí jízdní kola mezi zdravotní pomůcky. Teoreticky nemám na chodníku co dělat. Jak se ale mám někam dostat? Dokonce i sdílené cesty mohou být problematické, chodci a běžci, kteří vedou psa, bývají nepředvídatelní. Většina lidí venčících své psy je samozřejmě zodpovědná a dává pozor, když mi ale pes přeběhne přes cestu a já musím rychle přibrzdit nebo se mu vyhnout, mám kvůli bolesti slzy v očích.
A proč je to tak důležité? Protože v tom nejsem sama, protože osteoartritida postihuje asi 8 milionů obyvatel Spojeného království, je nejčastější příčinou bolesti a nějakého zdravotního postižení ve Skotsku. Nejvíc postižené bývají klouby na rukou, kolena, kyčle a páteř. Na artritidu neexistuje žádný lék, doporučená je ale pravidelná fyzická aktivita, která pomáhá lépe zvládat symptomy, posílit klouby a ulevit od stresu. Výborným způsobem, jak dosáhnout žádoucí míry fyzické aktivity je jízda na kole, vhodně doplněná o posilovací a protahovací cviky. Hodně lidí s artritidou se ale jízdě na kole vyhýbá, protože se bojí nebo protože s překážkami na trase je to příliš namáhavé. Nebo si nemají kam dát kolo, někdy ani doma ne.
Často mluvíme o koncepci měst, která bude vyhovovat dětem. Nebo lidem s demencí. Přidejme tedy na seznam postižení obecně a splňme alespoň naše závazky vůči lidem s postižením, jak je definuje Zákon o rovnosti. A nezůstávejme jen u teorie. Trvalo mi deset let, než jsem dosáhla snížení jednoho obrubníku u parkovacích míst pro kola před ikonickou veřejnou budovou v Edinburghu. Tímto tempem už během svého života zvládnu jen další dva obrubníky.
V ulicích Edinburghu probíhají fantastické úpravy s cílem usnadnit život cyklistům a chodcům. Nepochybně se tak zvýší dostupnost některých míst i pro osoby s postižením, které dávají přednost aktivní dopravě. Opatření se však netýkají celého města a některé menší projekty s rychlým výsledkem přitom stále nejsou dokončeny. Města naplánovaná a realizovaná tak, aby vyhovovala lidem, kteří jízdní kolo nebo trojkolku používají jako zdravotní pomůcku, by byla bezpečná, praktická a zábavná. Tak na co ještě čekáme?
Zdroj: http://walkcyclevote.scot/news/
Zveřejněno 5. 10. 2019 autorka Sally Hinchcliffová
Článek vznikl ve spolupráci NaKole z.s. a Partnerství pro městskou mobilitu z.s., za podpory a spolufinancování z prostředků Ministerstva životního prostředí České republiky. Text nemusí vyjadřovat stanoviska MŽP.
